1. Úvod

    V Českých zemích, jak dobře známo, ateismus už po nějaký čas jasně ovládá pole. Nebylo tomu tak vždycky a myslím si, že tomu tak provždy také nebude. Tyto věci totiž přicházejí a odcházejí cyklickým způsobem. Zatímco v sousedním Polsku či na Slovensku je náboženství viditelně na vrcholu, v Čechách stagnuje už dlouhá léta.  V Austrálii, kde žiji už bezmála půl století se tomu má podobně, i když těch lidí v kostelech neubývá přece jen tolik rychle, aspoň bych řekl. Když se jen trochu porozhlédneme, zjistíme ale, že vše kolem nás je rázu cyklického. Některé z cyklů jsou nám na první pohled viditelné nebo jinak rozpoznatelné, jinde je ten oblouk oběhu příliš veliký, nebo také příliš malý, než aby jej naše smysly zaznamenaly. Proč by tomu tak nemělo být i v případě lidské víry, filosofie, náboženství? V případě Česka se vůbec není co divit, že aspoň po větší část uplynulého století se víra v Boha začala vytrácet. Nejprve přišla první světová válka a s ní těžké ztráty na životech. Za co se bojovalo, mohli se lidé právem ptát. Za Rakousko-Uhersko, které se vzápětí rozpadlo? Jistě vzniklo nezávislé Československo, trvalo ale jen stěží dvě desítky let. Brzy po jeho založení se počalo hromadně vystupovat z církve, v Česku i na Moravě převážně katolické. Jedním z takovýchto odpadlíků byl i můj otec; ani moje matka žádné veliké náboženské přesvědčení neměla, aspoň o tom nikdy nemluvila ani podle toho nejednala.

     Za války v Anglii, kam se moji rodiče uchýlili před nacisty a kdy jsem se narodil, padaly v Londýně bomby a otec, přece jen měl asi jakési hnutí svědomí. Nebo jednoduše chtěl mít zadní vrátka, protože co kdybych měl umřít jako nekřtěňátko? Bomby padaly všude kolem. Dal mě tudíž pokřtít, zjednal k tomu ale kněze srbské pravoslavné církve, který se nacházel nedaleko od našeho bydliště. Takže jsem sice pokřtěný byl, v poválečném Československu, kde jsem vyrůstal, ale církev na růžích ustláno neměla a srbská ortodoxní živořila ještě víc než ta katolická. Vychován v duchu víry jsem tudíž nebyl a ani být nemohl. Málokdo kolem mne byl, i když tu a tam se nějací přece jen našli. Pokud chtěl někdo dělat kariéru, anebo prostě mít pokoj, tak jak si to přeje hodně lidí, nebylo rozumné mít cokoliv co dělat s lidmi kolem kostela. Náboženství se ve školách až na některé výjimky také nevyučovalo, takže prakticky všichni jsme vyrostli vychováni v duchu vědeckého materialismu, tak jak si to bolševik přál. A povím vám, že je to doposud patrné. Nikde jinde jsem nepotkal tolik bezvěrců, ateistů, skeptiků, atp., jako v Česku. A nikde se s tím lidé s takovým gustem nechlubí!

      Nebyl jsem výjimkou, vždyť jsem také vyrůstal za takovýchto podmínek. Nicméně, trocha té zvědavosti ve mně přece jen musela zůstat a  čekat na to, až by se jí dostane trochu úrodné půdy, aby mohla vyklíčit. K tomu mohlo dojít, až když jsem z tehdejšího Československa odešel poté, kdy tam napochodovaly jednotky Varšavské smlouvy. Naštěstí, jako "British born" jsem neměl problém se získáním britského pasu a odejít se mi povedlo, i když ne zcela bez nesnází. 

     Všechno se změnilo, když jsem dorazil do rodné Anglie ─ po tři nebo čtyři roky jsem se nacházel nejprve ve stavu údivu a potom pomalé asimilace. Mezitím jsem se oženil s Češkou podobného osudu a  nakonec jsme oba skončili v Austrálii, kde žijeme už bezmála půl století. Kdo by chtěl vědět více o tom jak jsem se protloukal životem, může si přečíst moji autobiografii Můj bíbr, kterou může mít zdarma. 

    Většinu času který mi zbyl poté kdy jsem si vydělával na živobytí jako skladník, obchodní cestující, státní zaměstnanec, tlumočník, knihkupec, atp., jsem se zabýval studiem theosofie, kabaly a podobných disciplin. Pročetl jsem knihy Blavatské, Steinera, i jiných theosofických/antroposofických autorů ─ literatura na toto téma je velice obsáhlá. V zásadě se ale tato filosofie vyskytuje zejména ve dvou knihách Blavatské Odhalená Isis a Tajná Doktrína a potom ještě v pracích A. P. Sinnetta, H. S. Olcotta, W. Q. Judge, A Besantové, C. W. Leadbeatera a zejména v Dopisech Mahátmů. Teprve v poslední době začínají vycházet přepisy přednášek, které v evropských zemích prováděl počátkem 20. století Rudolf Steiner. K mnohým z těchto spisů jsem se také dostal. Nyní se zde pokusím o to, učinit z těchto děl, která jsou z velké části do češtiny dosud nepřeložená, a snad i některých jiných, jakýsi výtah, kterému by porozuměl, když už ne zcela běžný čtenář, tedy aspoň ten, který do čtení vloží nějaké to úsilí.

    Věčného poutníka, kterého vidíte v abstraktní formě v záhlaví, jsem namaloval už skoro před 40 lety, nedlouho poté kdy jsem se dal trochu seriózněji do malování. Od té doby se jako symbol mé vlastní životní pouti už dočkal několika verzí, této poslední, počítačové, poměrně nedávno. Ve všech ale vždycky šlo o jednu hlavní věc: znovuzrození, reinkarnaci. Tím nemíním vzkříšení, zmrtvýchvstání, pojem nacházející se v křesťanském náboženství. Ten mi připadá mlhavý, neskutečný, nic neříkající, neradostný a hlavně – bezpředmětný. Podle něho, aspoň tak jak tomu rozumím, máme povstat z mrtvých v okamžiku posledního soudu. Je to zřejmě míněno tak, že povstaneme z mrtvých tělesně, nikoliv jen duchem. Proč? Připadá mi, že je zde notná dávka západního materialismu, která se v této doktríně projevuje. V okamžiku, kdy člověk přijme to, že je aspoň část z něho, nazývejme to duší, nesmrtelná, začne uvažovat jinak. Tak jak to udělal Henry Ford, jeden z nejúspěšnějších lidí z těch, kteří v nám známých historických dobách kráčeli po povrchu této planety. Přečtěte si to, co Ford napsal zhruba v roce 1929:

    “Teorii o reinkarnaci jsem přijal když mi bylo 26 let… Bylo by zbytečné pracovat, pokud bychom nemohli využít zkušeností, jichž jsme nabyli v jednom životě, v tom dalším. Když jsem objevil reinkarnaci, bylo tomu jako bych odkryl univerzální plán… Čas už nebyl limitovaný. Nebyl jsem nadále už otrokem hodinových ručiček…  Genialita jsou zkušenosti… Je to ovoce dlouhodobých zkušeností nasbíraných v mnoha životech… Objev reinkarnace uklidnil mou mysl…”

   Dobře, mohl by namítnout materialista, ateista, socialista, který ve Fordovi možná vidí jen jednoho z kapitalistů, kteří si na zádech zbytku lidstva vybudovali úspěšné kariéry. Tohle mě nepřesvědčí, řekne si takový člověk. Já věřím jen v to, co vidím a to, co vidět není, co se nedá změřit, zvážit a přesně popsat mě nezajímá, pro mne to jednoduše neexistuje. S takovými lidmi se argumentovat nedá a pokoušet se o to by mohlo vést jen k pocitu marnosti na obou stranách. Vezměme si tedy raději něco z jiných mozků, takových jimiž disponovali filosofové, literáti či umělci. Či snad, jsou to mozky, které takto uvažují? To je náhled materialistický. Podle jiných je náš mozek jen jakýmsi přijímačem myšlenek pocházejících odkudsi shora. Co tedy mozky některých z nejchytřejších a nejznámějších lidí odkudsi přenesly? Zde máme malou ukázku:


Sokrates: Jsem si jist tím, že žijeme více životů, že živí se rodí z mrtvých a že existují duše mrtvých lidí.”

Giordano Bruno: “Duše není tělem, může se nacházet v onom či jiném těle a přechází z jednoho těla do druhého.”

Johann Wolfgang Goethe: “Jsem si jistý, že jsem zde byl už tisíckrát a doufám, že se sem ještě tisíckrát vrátím.”

Benjamin Franklin: “Protože vím, že existuji v tomto světě, věřím také, že v nějaké formě budu vždy existovat.

George EliotGeorge Eliot: “Skutky, které jsme vykonali, cestují s námi z dávných dob. A to, čím jsme byli, z nás činí to, co jsme.”

Lev Nikolajevič Tolstoj: “… takže je náš současný život jen jediným z tisíců životů do nichž vstupujeme z jiného, reálnějšího života… do něhož se po smrti vracíme.”

Honoré de Balzac: “Všichni lidé žijí předchozími životy… Kdo ví, kolik masitých forem vystřídá dědic nebes dříve než pochopí cenu ticha a samoty jejíž hvězdné pláně jsou pouhou vstupní halou do nebes?”


C.
                              G. Jung
Carl Gustav Jung:
 Umím si dobře představit, že jsem už žil v minulých stoletích a že jsem zde narazil na otázky, které jsem nedokázal vyřešit; takže jsem se musel znovu narodit, abych mohl dokončit úkoly jichž se mi dostalo.” 

Richard Wagner: V porovnání s reinkarnací a karmou, se veškeré jiné náhledy zdají být malicherné a úzkoprsé.”

Ralph Waldo Emerson: Duše vchází odjinud do lidského těla, které je jejím dočasným útulkem a odtud také znovu odchází …  přechází do jiných obydlí, neboť duše je nesmrtelná.”

Walt Whitman: “Vím, že jsem nesmrtelný. Bez pochyb jsem zemřel deset tisíckrát už dříve. Směji se nad tím čemu se říká rozklad a je mi znám rozkyv času.”


|Mark TwainMark Twain: “Zrodil jsem se víckrát než kdokoliv jiný, kromě Krišny.”

Jack London: “Můj život se nezačal zrozením, ani početím. Rostl jsem, rozvíjel se, po nespočetná tisíciletí… Všechny mé předchozí osobnosti mají ve mně své hlasy, ozvěny, ponoukání… Ó, nespočetně krát se ještě zrodím.”

Kahlil Gilran: “Jen malou chvilku, moment kdy vítr ustane, a jiná žena mne porodí.”

Jalalu 'D-Din RumiJalalu 'D-Din Rumi: “Zemřel jsem jako minerál a stal se rostlinou, zemřel jsem jako rostlina a stal se zvířetem, zemřel jsem jako zvíře a stal se člověkem. Čeho buch se měl bát? Stal jsem se někdy menším tím, že jsem zemřel?”

J. G. Salinger: Je to tak hloupé. Vše co uděláte když zemřete je, že se k čertu zbavíte svého těla. Hrome, tohle přece každý z nás už udělal tisíckrát. To, že si nic z toho nepamatují, neznamená, že to neudělali.”




VoltaireVoltaire: Na tom být narozen víc než jednou není nic překvapivého; vše v přírodě se rodí znovu.”

Mahatma Gandhi: “Pokaždé kdy jdu večer spát, umírám. A když se ráno probudím, znovu jsem zrozený.”
Michael Ondaatje: “Po prvních čtyřicet dní, dítěti se zdá o minulých životech, cestách, stovkách malých lekcí a potom je minulost smazána.”

Epictetus: “Tak jako člověk odloží obnošený oblek, tak i ten kdo žije v těle si oblékne jiné, které jsou nové.”


Arthur Schopenhauer
Arthur Schopenhauer: 
“Kdyby se mne Asiat zeptal, jak bych definoval Evropu, byl bych nucen mu odpovědět: Je to ta část světa, která podléhá onomu neuvěřitelnému klamu, že člověk vznikl z ničeho a že jeho současné zrození je jeho prvním vstupem do života.”


****

    Mohl bych pokračovat dále a snášet sem další a další výroky, které přešly přes dnes již většinou zpráchnivělé rty lidí, o jejichž moudrosti lze stěží pochybovat. Všechny mají něco co dělat s reinkarnací, s posmrtným životem. Nějaké narážky na reinkarnaci se ostatně nacházejí i v Novém zákoně, když například Ježíš Kristus odpovídá na otázky svých učedníků:

    “I otázali se ho učedníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?”  (Jan, 9.2)

    Nebo když se hovoří o Janu Křtitelovi:

    “Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít. Kdo má uši, slyš!” (Matouš, 11,14-15)

    “Učedníci se ho zeptali: „Proč tedy znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?“ „Jistě, ‚přijde Eliáš a všechno napraví.‘“ odpověděl Ježíš. „Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Totéž od nich vytrpí i Syn člověka. Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.” (Matouš, 17, 13-10).

    Nemá ale význam se zabývat těmito otázkami – je sice pravděpodobné, že reinkarnace bývala kdysi součástí křesťanské doktríny a že nějaké zbytky toho zůstaly nebo spíš byly opomenuty v Novém zákoně. V jistém bodě, pravděpodobně ne později než v 5. století n. l., se církevní otcové zřejmě prostě rozhodli, že v učení církve nebude mít reinkarnace místo a tak se i stalo. Měli by bývali k tomu své důvody; o těch si povíme víc jinde. Tyto stránky ale nejsou míněny k tomu, aby obhajovaly či zamítaly existenci reinkarnace. Mně se také asi v 26 letech stalo něco podobného o čem píše Henry Ford. Tehdy jsem opustil zemi zvanou Československo, abych se trvale usadil na západě, nejprve v Anglii a později v Austrálii. S tím přišly do mého života dvě zásadní věci. Začal jsem se seriózně učit anglicky a získal jsem jiné náhledy na duchovní stránku života. Takové, jaké mi až doposud vzdělání, vedené po linii tzv. vědeckého materialismu, nedovolovalo. Začal jsem uvažovat o tom, co vlastně nás vede k tomu mít v tomto životě nějaké cíle. Brzy mi začalo docházet, co došlo mnohým a mnohým jiných, kromě oněch zmíněných lidí, že to co nás táhne je něco podstatného, něco víc než jen nějaké nejasné ambice tvora, který se momentálně nachází v tomto světě, v tomto životě, v této tělesné schránce.  Došlo mi, že tu prostě musí být nějaká kontinuita, že lidský život není jen nějaké náhlé vzplanutí energie, že vše odněkud pochází a někam směřuje. Na to, že mám nějaké definitivní odpovědi na tyto zásadní otázky, si nároky samozřejmě nekladu. Spíš jen jsem schopen pokládat otázky jiné, které z toho, co jsem se dozvěděl, vyplývají. Hodně jsem se dozvěděl ze dvou pramenů jimiž jsem se probíral. Oba jsou prastaré. Jedním z nich je kabala, jíž se zabývám už aspoň 40 let. Ta je u základu evropského způsobu myšlení, který ovlivňovala nejméně po dvě tisíciletí, někdy více, jindy méně, podle toho jaké byly k tomu podmínky. Kabala a její dítě, křesťanský hermetismus, je totiž jako skutečný pramen, který občas zůstává v podzemí, aby jindy vyvěral na povrch. Někdy bývají ti, kteří se z něho napijí a podle toho se chovají, páleni na hranicích, jindy jsou tolerováni, i když zdaleka ne vždy je jim rozuměno. O kabale, z mého hlediska jako nehebrejce, jsem napsal knihy česky i anglicky -  českou verzi jedné z nich naleznete zde.

    Tím druhým pramenem je esoterický buddhismus a příbuzné filosofické směry Východu, které se jako soustavné učení dostalo do západního světa až koncem 19 století. S nimi přišla víra (i když výše uvedené výroky moudrých lidí by spíš poukazovaly na přesvědčení) v reinkarnaci. Do naší západní civilizace se dostaly po téměř dvou tisíciletém půstu až během posledních pár století. Albert Schweitzer se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že v reinkarnaci se nachází ten nejvíc uklidňující výklad skutečnosti, jímž indická filosofie překonává problémy, které nejdou na rozum evropským myslitelům. Někteří z těch, jejichž výroky výše uvádím, žili už před polovinou 19 století, takže nám musí být jasné, že o reinkarnaci se v západním světě přemýšlelo už dávno. Musela ale přijít dáma formátu Jeleny Petrovny Blavatské, aby se tyto dva rozdílné myšlenkové směry mohly aspoň částečně spojit. Říkám “částečně”, protože zatím se sice reinkarnace už víc než dotkla myslí občanů zemí západní civilizace – je známo že nejméně každý čtvrtý Američan tuto možnost aspoň připouští, není ještě zdaleka přijata a to ani těmi, kteří se považují být věřícími. V Evropě, kde se nachází víc ateistů než v Americe, budou tato čísla asi nižší, i když i zde mají spíš stoupavou tendenci, už po hezkých pár desetiletí. O Blavatské jsem také vydal knihu; v češtině to je, jak se zdá, až dosud nejpodrobnější životopis této pozoruhodné dámy. Spolu s výkladem její základní filosofie, si můžete přečíst zde.

    Co tedy napsala Blavatská, jejíž učení hodlám na tomto místě dosti podrobně probírat? Zde uvedu pro začátek jeden citát z její nejdůležitější knihy, která otřásla evropskými filosofickými kruhy koncem 19. století: 

J|. P. Blavatská    “To, co přináleží našim duším, je věčné … Těch životů je nespočetně, ale duše či duch, který nás oživuje v průběhu miriád existencí, je ten samý, i když v knize a kapitole může hmotný mozek zapomenout události prožité v jednom pozemském životě, celkový objem kolektivního vědomí nemůže nikdy opustit božskou duši, která se v nás skrývá. Její šepot může být příliš tichý a přicházet z roviny příliš vzdálené k tomu, aby jej naše hmotné smysly dokázaly pochytit; nicméně stín událostí k nimž došlo, stejně tak jako stín událostí k nimž má teprve dojít, se nachází v rámci jejích schopností vnímat a nachází se tak vždy před jejíma očima.”

    J. P. Blavatská, Tajná doktrína (Secret Doctrine, Vol. II, p. 424)










©Voyen Koreis 2017 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena