Vojen KoreisReinkarnace a věčný poutník
Úvod Lidská těla Astrální rovina
Kdo jsme? Éterické tělo Hlas ticha
Stvoření či evoluce? Zrození a smrt Mentální tělo
Taroty Funkce éterického těla Kauzální tělo
Pythagoras Astrální tělo Funkce kauzálního těla
Zlaté verše Život po smrti Planetární řetězce





Kdo jsme?

Na tuto pregnantní otázku už vlastně odpovídám v názvu toho souboru a to stručně a doufám i výstižně: Jsme věčnými poutníky. Navíc jsme každý z nás naprosto unikátní bytostí. Něco takového člověk uvažující podle linií vědeckého materialismu, dokáže někdy dost těžko překousnout. Vždyť celý politický systém založený na dialektickém materialismu toho naslibuje tolik tomu, kdo cítí, že je zde na světě spousta nepravostí, křivd, nespravedlností, páchaných zejména na těch, kteří jsou majetkově slabší nebo kteří náležejí do nižších společenských vrstev. Ať už to znamená cokoliv. Přitom systém, který se pokoušel stavět právě na těchto základech, zkrachoval. Vlastně to byl snad nejmarkantnější společenský experiment, který zabral většinu dvacátého století, aby se nedlouho před jeho koncem zhroutil velkolepým způsobem. Jeho hlavní a vlastně jediný problém? Nebral nikdy s vážností v úvahu to, že každý z nás jsme totálně individuální bytostí. Že nejsme stádo. To z nás nedokáže udělat žádná ideologie, ať už jakkoliv svůdná pro intelektuálně založené lidi, tak jak je tomu v případě té marxistické-leninské. Měla na to děvka proradná skoro celé století a nepovedlo se jí to. S lidmi se to má podobně jako s kočkami ─ do stáda nás nikdy nikdo nenažene!

Neexistují dva příslušníci lidského pokolení, kteří by byli úplně stejní. To ostatně dokazuje i genetický kód, jak se v nedávných letech ukázalo. Vezměme si taková jednovaječná dvojčata. Ta se sice mohou v lecčem podobat, fyzicky mohou být skoro k nerozeznání, také povahově si mohou být náramně podobná, přesto každé z nich si velice přesně uvědomuje svoji výjimečnost, která se jistě tu a tam projeví. Jedním takovým příkladem jsou známé tenistky, sestry Plíškovy. Vyhlížejí opravdu jakoby si vzájemně z očí vypadly, obě jsou výtečné tenistky, jen jedna z nich může ale být světovou jedničkou. A ještě jiná věc ─ jedna hraje pravou, druhá levou rukou.

Každý z nás máme svou vlastní interpretaci, pokud jde o celý náš život, o našem poslání, které v něm máme naplnit, i o tom, zda vskutku máme nějaké poslání. Člověk, který se zajímá o předměty, jakými jsou například esoterický buddhismus, hinduismus, súfismus, taoismus, zen, hermetismus, kabalismus, atp., činí tak ale právě proto, že hluboko ve své duši cítí, že nějaké takové poslání má. Podobný pocit může přitom mít vědec, který ve svém bádání postupuje podle metod vlastních naší době, jehož způsob myšlení je tudíž spíš analytický. Což mnohého vědce neuspokojí, i když to je právě to, co se pod tímto výrazem dnes běžně chápe; tedy věda založená na analytickém způsobu myšlení. Analytická věda, která opanovala pole v posledních dvou až třech stoletích, v zásadě rozebírá na menší a menší kousky vše to, co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dále, hlouběji a výše než pouze za hranice, které nám vytyčila hmota a právě o to nám jde: zkoumat to, co se za těmito hranicemi nachází.

Předpokladem je, aby zde byla ochota k tomu se za ty hranice podívat. Ta zde totiž vždycky není. Lidé mívají strach z toho, že by mohli vypadat jiní, než ti kolem nich. Hledač pravdy to má proto skoro pokaždé těžké; nemůže si dovolit být ortodoxní, přitom tím, že se liší, stává se ale často solí v očích těm ostatním. Lidé celkem ještě pochopí, že když se někdo například obrátí na víru, v kruzích ateistů, i když k nim mohl donedávna patřit, ho to populárním neučiní. Náboženské systémy tohoto světa prakticky všechny stojí na jedné jediné platformě, odkud zpravidla vychází v různých formách toto do jediné věty zhuštěné nedělní kázání, které potom zejména nedávno konvertovaný se cítí být povinen opakovat před ostatními, často k jejich značné nelibosti. V různých obměnách tato věta zní: člověk má ve svém těle duši a ta je nesmrtelná! Věří potom v to, že okamžiku smrti tato duše z těla vystoupí; o tom, co následuje, existují různé domněnky, které se v zásadě řídí tím, k jaké církvi ten člověk náleží.

Jenže, na celou věc se můžeme také dívat jinak a jaksi obráceně – co když totiž člověk JE nesmrtelnou duší, která má momentálně tělo. Můžeme to potom vzít i dále: co když těch těl má člověk několik a každé z nich je uzpůsobené k tomu žít a pohybovat se na určité rovině existence? Co když je totiž těch možných rovin existence víc? Co když v průběhu našeho evolučního vývoje všichni postupně procházíme těmito rovinami?

Už je těch otázek myslím dost. To co jsem právě napsal není ale nic nemožného, pokud se nad tím jen trochu zamyslíme. To, že vše je založeno na vibracích nám dnes potvrdí jakýkoliv vědec-fyzik. Dejme tomu, že každá z našich, v tomto bodě ještě teoretických rovin existence, má jiný vibrační kmitočet. Roviny by se potom mohly navzájem prolínat, aniž by si vzájemně překážely a aniž bychom si toho my všímali. Naprostá většina lidí by si byla vědoma pouze té jedné z těchto možných rovin, té hmotné na níž se pohybují a o níž je informují jejich smysly. Přitom všem o existenci těch ostatních rovin člověk může, ale nemusí, mít tušení. V některých případech si dokonce může být jejich existence plně vědom, což by znamenalo, že se jedná o člověka duchovně vyvinutého. Osobně jsem přesvědčen, že právě tak tomu je.  Celý systém jímž se reinkarnace řídí je ovšem složitý, pokusím se ale vysvětlit jak se na na něj dívám.

To první co uvedu je, že moje stanovisko je monotheistické. Tím míním, že věřím v to, že je veškerá existence jednou, jedinou věcí. Tu už potom můžeme dále nazývat jak si přejeme – jediným bohem, jediným životem, jedinou realitou, stavitelem vesmíru, architektem Všehomíra, zdrojem všeho bytí i všech bytostí, Pánembohem... Na tom nezáleží, hlavně když si uvědomujeme, že vše kolem nás, včetně nás samotných, pochází z jediného kořene, k němuž se také vše jednou navrátí. Že vše kolem nás je živé a nabývá to určité formy. Pro mne jsou například živé minerály, stejně tak jako rostliny či zvířata. Tyto formy se po kratším či delším čase rozpadnou, avšak to co je nesmrtelné a co se jednoho dne navrátí ke svému zdroji, je jejich podstata. Mohli bychom k určení této podstaty užít slova “duše”, to je ale výraz tolikrát se opakující ve všech možných náboženských spisech, že se jeho význam už docela rozmělnil, až je prakticky pro nás k nepoužití. Raději bych přijal jiný možný výraz. Tím je monad či monád, česky často také monáda. Tento koncept byl známý i středověkým alchymistům, tzv. Monas Hieroglyphica obsahuje monádu, 7 planet, 12 znaků zodiaku i jiné, hlavně alchymistické, symboly. V češtině je slovo “duše” ženského rodu, proto budu raději v tomto spise užívat výrazu monáda. Jaký má toto slovo význam?

   
Vassilij Kandinskij - abstraktní kresby (monáda zde byla dosti jasně inspirací tomuto ruském umělci, které také věřil v reinkarnaci.)
    

Monáda značí jedinečnou součást bytí, která je dále už nedělitelná. Představme si ohniště se zapáleným ohněm. Z ohně se čas od času oddělují jiskřičky, které na chvíli zazáří, potom zvadnou. Monádu lze přirovnat k takové jiskřičce, která se sice oddělila od svého zdroje, ohně, stále ale k němu náleží a náležet nepřestane, i když to, co jiskření způsobuje, se časem spálí a jiskřička pohasne. Můžeme v tomto podobenství pokračovat a představit si dál, že vyhaslá jiskřička spadla zpět do ohně, z něhož ale opět povstane, jako bájný pták Fénix. Ten se nachází už i v egyptské mytologii, kde se nazývá ptákem Bennu. Ruský malíř Vasilij Kandinskij napsal kolem roku 1910 pro vývoj moderního umění vysoce důležitý spise, který nazval O duchovnosti v umění. I když se o tom nikde přímo nezmiňuje, mnohé z jeho kreseb, z nichž dvě tu uvádím, jsou docela jasně právě o tom, o čem zde píši, o monádě. Nejsem velikým přítelem toho popisovat slovy to, co člověk vidí před sebou jako umělecké dílo, v tomto případě ale učiním výjimku. V první z obou kreseb vidím monádu, jakoby sestupující, snad hledající pro sebe vhodnou rovinu, kde by se mohla na čas – protože vše v našem světě pomíjivé – usadit. V druhé kresbě máme už monády tři, každá z nichž má svou identitu, už usazené na rovině plné přímek, které jakoby už začínaly něco vytvářet, snad ponoukané právě oněmi monádami. To je ovšem moje interpretace; vaše může být úplně jiná. Vzhledem k tomu, že jsem se ale zabýval po mnoho let studiem filosofie podobné té, kterou se zabýval Kandinskyj, tedy theosofie tak jak ji učila J. P. Blavatská, nebudu nejspíš příliš daleko od toho, co se honilo Kandinského myslí před nějakými sto lety.


Pro člověka, který se hodlá zabývat některou z esoterických věd, ať už je jí theosofie, či antroposofie (což je v zásadě evropská kontinentální verze theosofie, jejíž vůdčí osobností byl rakouský filosof Rudolf Steiner a která má o něco blíž ke křesťanství než má theosofie), kabala, hermetismus, atp., je nutné si pro jednou uvědomit, že v zásadě vše se vším všude a vždy souvisí. My si ovšem v zájmu lepšího porozumění při studiu esoterických věd rozdělujeme věci na jednotlivá pole, zabýváme se některými jejich aspekty, atp. Krátce řečeno, tomu analyzování se nikdy tak docela vyhnout nedokážeme, protože jsme k tomu tak byli vedeni od mládí. To si uvědomoval právě již zmíněný Rudolf Steiner, který počátkem 20. století využil příležitosti, kterou mu nabídl německý průmyslník Waldorf k tomu, aby vypracoval systém školní výuky, který by nebyl tolik závislý na analytickém způsobu myšlení a v němž by byla lépe uplatněna schopnost syntézy. Waldorfská metoda výuky se stále více uplatňuje v moderním školském systému, včetně v poslední době i Česka, podobně jako metoda, kterou razila Maria Montessori, která se později v životě stala sama členkou Theosofické společnosti.


Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716)Theosofie, vycházející z klasické indické védické filosofie, vidí koncept vývoje monády zhruba takto: Náš svět, přesněji řečeno naše světy, podléhají rytmickým manifestacím, při nichž se střídají dvě období – tzv. Manvantara, v níž se nacházíme a Pralaja, která je obdobím klidu, jakéhosi kosmického spánku. Blavatská ve své snaze spojit indickou filosofii s evropskou si monádu vypůjčila od Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646-1716, vlevo). Podle tohoto německého filosofa jsou monády bodové substance, přičemž neexistují žádná z těchto silových center, která by byly úplně stejná. Každá monáda je tak zcela individuální entita, schopná od určitého stádia svého vývoje myslet, uvědomovat si sebe sama, být tedy vlastně tím, čemu se v náboženství říká duše.  Termínu monáda užívali ale už antičtí filosofové, například Pythagoras, Xenofánes, Permenides, Platón, Aristoteles či neoplatonista Plotínus, také někteří gnostičtí filosofové.

 

Podle Blavatské jsme my sami právě těmito monádami a o něco dále se hodlám zabývat o dost podrobnějším popisem toho, jak celý systém, který nám tato dáma odhaluje hlavně ve své Tajné doktríně, vlastně funguje.



               ▬► Stvoření či evoluce?



©Voyen Koreis 2017 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena