Stvoření či evoluce?

Jackson Pollock: Blue Poles
    Jackson Pollock: Blue Poles

Na počátku máme chaos, je to ale chaos úplný? Ten na Pollockově obraze, který nám tu slouží jako pozadí, mi připadá poněkud strukturovaný. Jackson Pollock (1912-1956), který se hodně vážně zabýval teoriemi o nichž zde píšeme, nakonec jak se zdá, tíhu toho stát se experimentálním stvořitelem neunesl. Automobilová havárie při níž zahynul vypadá podezřele jako sebevražda. Což by se, jak ještě uvidíme, neslučovalo s těmito učeními. S Pollockem prostě nebylo něco úplně v pořádku,; jeho umění ale provokuje mysl mocn7m způsobem. Inspirovalo mě kdysi také k vytvoření obrázku který vidíte nahoře - v něm jsem užil podobné metody jako Pollock lití barvy a potom si nějak poradil s tím, co vzniklo. Polock svůj tvůrčí proces kdysi popsal zhruba tak, že se prostě dá do lití barev, pokud možno s úplně prázdnou myslí a teprve po čase že pozná, o co mu vlastně šlo. S touto pracovní metodou jsem také experimentoval a řekl bych, že mé zkušenosti byly podobné. Co se přitom děje je to, že si umělec prostě pohrává s tím, co by moderní psycholog nazval nevědomou částí své mysli. Sám bych to nazval tím až doposud nejúplnějším tvořivým procesem jakého je člověk normálně schopen, protože se při něm nezačíná z žádným předjímaným obrazem v mysli, tak jak se to má například s portrétem či krajinkou. Prostě se tu začíná od píky, i když toto přirovnání pokulhává.
 
V Koreis: Myšlenka
V. Koreis : Myšlenka

    Řekl bych, že tímto a podobným druhem umění se dostáváme nejblíže k otázce Stvořitele ─ blíž to z našeho hlediska asi možné moc není. Toho si byli vědomi také umělci, kteří stáli na počátku abstraktní malby, lidé jako Vasilij Kandinskij, František Kupka, Kazimir Malevič, Piet Mondrian či již zmíněný Pollock. Toho jsou si vědomi také kabalisté, theosofové, hermetici a vůbec ti, kteří se pohybují na hranicích mezi naším materiálním světem a těmi na něž zcela nedohlédneme. Někteří snad dohlédnou; tím s čím přijdou si ale nemůžeme nikdy být cela jisti, i když se třeba jedná o lidi věrohodné.

    A zde máme kámen úrazu. Ten kdo je pro někoho věrohodný, pro jiného jím vůbec být nemusí. Přitom víc a víc lidí se dnes pokouší o to vytvářet si své názory, obvykle ale si k tomu účely vybírají autority, kterým oni věří. Zde máme problém, který lidstvo pronásleduje zejména v průběhu posledních pár století. Až poměrně donedávna, zhruba do počátku tzv. Osvícenského věku v polovině 17. století, totiž měla většina myslících lidí o věci celkem jasno: jsme dětmi jakéhosi Stvořitele, který mívá v rozličných kulturách různá jména. Ještě dříve a u některých kultur i v současnosti, nemusí být onen Stvořitel jedinou bytostí, či snad mívá různé aspekty, které lidé vnímají a uctívají odděleně. Například, křesťanství sice uznává jen jediného boha, pro mnohé je jím ale Ježíš Kristus, přičemž ten je také znám jako "Syn Boží". Už jen to může v nesložité hlavě běžného křesťana působit nejasnosti. Jeho babičce zase může lépe vyhovat se modlit k Panence Marii.  Vliv církve, který trval po bezmála dvě tisíciletí, začal ale přece jen opadat. S tím jak se svět vyvíjel, zejména po druhé polovině devatenáctého století, stále více toto připadalo primitivní a zastaralé. Začala se prosazovat evoluční teorie, s níž přišel Charles Darwin (1809-1882). K němu se v dnešní době modlí hodně lidí, včetně řady prominentních vědců.


Charles DarwinCharles DarwinJe těžké nalézt průzkum veřejného mínění, který by v tomto směru byl opravdu přesný a nestranný. Pokud jde o to vyjádřit se o svých nejvnitřnějších přesvědčeních, lidé bývají celkem pochopitelně dosti zdrženliví. O tom se, zejména v časech nedávno minulých, přesvědčili ti, kteří se zabývají průzkumem veřejného mínění. Protože něco nebo někdo není tak úplně politicky korektní, dotazovaní lidé se často buď vyhnou přímé odpovědi nebo odpoví tak, jak by podle nich mohla odpovědět většina. Přitom jim může být myšlenka či člověk za ní stojící sympatická, raději se ale k tomu nepřiznají. Není tomu přece ani tak dávno, kdy kupříkladu být viděn jako člověk, který má “kladný poměr k socialistickému zřízení”, bylo pro většinu lidí nutností a pouze někteří disidenti se odvažovali k tomu projevit veřejně opačné názory.

 Proto bych bral se značnou dávkou rezervy výsledky průzkumů, podle většiny z nichž se v Česku, v této druhé dekádě 21. století, až 80% lidí považuje za bezvěrce. Vždyť ještě poměrně nedávno vás to mohlo stát kariéru a možná i o hodně víc, pokud byste se byli přiznali, že v Boha věříte! Takové věci se jen tak snadno nezapomínají. Ve škole byly aspoň dvě generace, ta moje i ta která následovala, vedeny jedině k uznávání vědeckého materialismu a s tím související Darwinovy teorie. To, že jsou bez víry, se vlastně stalo jejich vírou; i když se považují za nevěřící, kdyby trochu hlouběji sami v sobě zapátrali, přišli by podobní lidé nejspíš na to, že ve skutečnosti víru mají, i když je to právě jen ona víra v evoluční teorii. Na evoluční teorii vám proto dnes bude přísahat spousta lidí, často aniž by si uvědomovali co tato vlastně obnáší. To hlavně proto, že jak si představují, jsou přitom prosti víry, prosti náboženství, které se stalo, zejména v tzv. progresivních kruzích, téměř obscénností. Od časů Darwinových se tato teorie pochopitelně dosti změnila, vyvíjela se, až do v dnešku běžně přijímané formy, kterou by její původce nejspíš ani nepoznal.



V té nejjednodušší, skoro bych řekl lidové formě, se člověk vyvinul z opice, asi tak nějak jak to vidíme na obrázku. Moderní biolog by se vám nejspíš pokusil vysvětlit co tomu předcházelo a opět velice zjednodušeně, by to vypadalo zhruba takto:

Na počátku máme jakýsi prvotní oceán, který (snad) mohl na zemi existovat a o jehož původ se zajímat nebudeme, protože to nespadá do rámce našeho vyšetřování. Zasvěcenci hovoří o jakémsi „bujónu“, kterému přičítají schopnosti se za určitých okolností vyvinout v organickou sloučeninu. Jak by k tomu mohlo dojít, to zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil ─ možná účinkem slunečního záření a třeba také s pomocí elektrických výbojů v nějakém bodě prý došlo k situaci, kdy se organická hmota nějak materializovala. Aby k něčemu takovému došlo a život mohl náhodným způsobem vzniknout, spousta věcí by v pravý čas musela být na tom pravém místě a tím nejvhodnějším způsobem připravena.




  Musel by vzniknout řetězec deoxyribonukleové kyseliny neboli DNA skládající se ze dvou paralelně umístěných řetězců nukleové kyseliny, která většinou bývá obsažena v jádrech jednotlivých buněk a která je nositelem genetické informace organismů a některých virů. Teprve potom by se mohla organická hmota začít skutečně vyvíjet. Běžná buňka nejprimitivnějších způsobů života, třeba těch nejjednodušších bakterií, mívá v sobě aspoň dva tisíce genů neboli cystronů. Každý z těchto reguluje činnost některého z enzymů, bez nichž by buňka nebyla schopna života. Každý ze zmíněných genů je zakódován asi tisícem „hesel“, která jsou zde představována aminokyselinami, každá z nichž má čtyři báze. Což dává asi čtyři na šestou krát deset na pátou možností. To by na první pohled nevyhlíželo zase tak nemožně, dokud si neuvědomíme, že velice zhruba se za tímto skrývá poměr 1:4, za nímž následuje milión nul. Pro srovnání ─ počet vteřin, které uběhly od vzniku života na Zemi, lze vyjádřit číslem s pouhými třinácti nulami. Tohle všechno naší schopnosti představivosti trochu víc přibližuje pravděpodobnost (či spíš nepravděpodobnost) toho, že nám prostou náhodou, na níž je celá teorie postavena, vznikne kombinace, která by byla životaschopná a která by se, opět za určitých podmínek, mohla dále vyvíjet. A to jsme se nedostali dál, než k těm nejjednodušším bakteriím!

Stále se ještě cítíte být ve své podstatě Darwinovcem? Přes to vše výše uvedené, trpí tímto syndromem v dnešní době spousta lidí, v Česku potom z výše uvedených důvodů zejména. To, že by vše nemuselo být tak přímočaré, hladké a bezproblémové, jak se to jeví, jim ani nepřipadne na mysl. A že to bezproblémové není, to nám dokazují ona shora uvedená čísla. K tomu aby Darwinova teorie fungovala od počátku tak, jak bývá presentována, musel by se život nějak (i když se neví přesně jak) vytvořit v (jakémsi) prvotním oceánu, který (snad) kdysi na Zemi existoval a potom aby účinkem slunečního záření (nejspíš) a za pomoci elektrických výbojů provázejících neustálé prudké bouře (možná), by vznikly (nějakým způsobem) první organické sloučeniny. Jinými slovy řečeno, život by se prostě musel strefit přesně do černého!

Gregor Mendel,
                      1822-1884Samotný Darwin ovšem nemohl tušit, že se by to všechno nakonec mohlo ukázat být takhle složitým. Ve své době mohl spřádat teorie, aniž by se příliš zabýval detaily o vzniku a postupu života. O tom, na co přišel zhruba ve stejný čas Gregor Mendel, neměl ani ponětí. Mendel byl sice Darwinovým současníkem, objevy, které tento augustiniánský mnich učinil, vešly ve známost až dlouho po smrti obou zmíněných pánů. Zajímavé je to, že i když jejich bádání se týkala polí, která si záhy nato prakticky přivlastnila materialisticky založená věda, oba měli výrazné spojení s církví. Mendel byl dokon ce mnichem a posledních asi patnáct let svého života byl navíc opatem kláštera svatého Tomáše v Brně (v té době už byl touto svou funkcí natolik zaneprázdněn, že zcela opustil svou výzkumnou činnost). Darwin původně studoval v Cambridge medicinu, ta ho ale příliš nezaujala, takže přešel na bakalářská studia s tím, že by měl být později vysvěcen na kněze Anglikánské církve. K tomu poslednímu nedošlo, když se dal na cestu výzkumníka přírodovědce a když se mu v roce 1831 naskytla příležitost zúčastnit se plavby kolem světa na lodi Beagle. Ta trvala celých pět let a byla jakýmsi přelomem v Darwinově životě. I když k jeho původnímu rozhodnutí stát se knězem asi došlo pod vlivem rodiny, nějaká náboženská víra v něm nejspíš musela být už od počátku a později snad i stále ještě dřímala. Každopádně v roce 1879, tedy asi tři roky před svou smrtí, napsal tato slova:

„Nikdy jsem nebyl ateistou v tom smyslu, že bych byl odmítl věřit v existenci Boha. ─ Myslím, že celkově nejsprávnějším popisem stavu mé mysli by bylo, kdybych se prohlásil za agnostika.“ 

Agnostik je člověk, který zastává ten názor, že existenci Boha (případně i různých jiných věcí a teorií) nelze prokázat nebo ji lze poměrně snadno zpochybnit. Agnostik tudíž existenci Boha nevylučuje, pouze ji tak říkajíc odsouvá na vedlejší kolej, odkládá do košíku spolu s věcmi příliš obtížnými k řešení, či jak se tomu v anglicky mluvících zemí často říká, sedí na plotě, aniž by se rozhodl na kterou stranu se má dát. To, aby se nám dostal do rukou důkaz, s jehož pomocí by bylo možné přesvědčit na plotě sedící váhavce o tom, že například existuje posmrtný život, tak aby se masově dávali do tábora věřících, je prakticky nemožné. Aby k něčemu podobnému mohlo dojít, musel by se najít někdo, kdo by dokázal provádět zázraky a ani potom by se mu nejspíš podařilo přesvědčit jen některé, zatímco většina by si nejspíš našla nějaké „racionální“ vysvětlení. K tomu aby se z agnostika stal věřící, může dojít pouze v individuálních případech, dalo by se snad říci, že člověk jaksi sám sebe přesvědčí o validitě takového názoru.

K náboženským konverzím potom dochází někdy prudce a nečekaně. C. S. Lewis, známý britský autor fantastických povídek a pohádek, se podle svých slov stal ateistou ve svých patnácti letech. K tomu došlo zhruba na počátku první světové války, což byla doba kdy lidé vystupovali z církve opravdu masovým způsobem. Učinil tak i můj vlastní otec, který stejně jako Lewis, pocházel z nábožensky založené rodiny. V devětadvaceti letech, po jediné noci strávené v konverzaci s oxfordským kolegou a přítelem J. R. R. Tolkienem, autorem Pána prstenu, byl Lewis obrácen na víru. Přitom se Lewis nedal stejnou cestou jako Tolkien, který byl katolíkem. Připojil se nakonec k anglikánské církvi. 

Toto je dosti dobře známý a dost často citovaný případ konverze, jsou zde ale jiné a často víc překvapující. K nim patří poměrně nedávný případ amerického doktora Ebena Alexandera. Ten studoval na Harwardské univerzitě a stal se mozkovým chirurgem. Jako mnozí lékaři, chirurgové pak zejména, také slyšel o případech pacientů, kteří prodělali tzv. klinickou smrt, to jest jejichž mozek přestal na určitou dobu jevit známky činnosti. Když to se stane, pacientovi zbývají asi čtyři minuty, během nichž je nutné činnost mozku obnovit. Nevíme pochopitelně, co přesně se stane když se to nezdaří a pacient nám později nemůže říci, co prodělal, co se s ním dělo během té chvíle kdy byl po klinické stránce mrtev. Když se ale zdaří činnost mozku obnovit, což je celkem častý úkaz, poměrně značné procento k životu se navrátivších lidí mívá zážitky s nimiž se, někdy dosti rozpačitě, svěřují. Nejčastěji někomu z příbuzných či známých, k lidem k nimž mají důvěru. Obvykle ne svým doktorům, protože tuší, že ti by jim nejspíš nevěřili. Přesto se tito ale něco dozvědí, třeba i z druhé ruky, někdy ale i přímo od pacienta. Ti skutečně ve své nedůvěře mívají pravdu; typicky nejsou lékaři těmto věcem příliš nakloněni. Když slyší o fenoménu OBE, Out of body experience, jak psychologové tento jev nazvali, při němž to, co bývá nazýváno duší, opustí na chvíli lidské tělo a pohybuje se jakoby v jiné dimenzi, mívají tendenci prohlásit, že se jednalo o nějaký druh klamu, nějaké mámení smyslů. Mozkoví chirurgové a výzkumníci potom zejména, mívají problémy se s něčím takovým vypořádat, protože je to v protikladu s tím, co je materialisticky založené školství naučilo. Nad pacientovy zážitky tohoto druhu se proto obvykle mávne rukou jako nad jeho zbožným přáním, představou kterou si odnesl z hodin náboženství, či něčím podobným.

    Eben
                      AlexanderDr. Alexander ve své knize Proof of Heaven (vyšlo česky v roce 2013 pod názvem Jaký je život po životě) popisuje, co se stalo jemu v roce 2008, když jako asi 54-letý náhle onemocněl velice vzácnou chorobou, která postihne jen asi jednoho člověka z deseti miliónů a která je druhem bakteriemi způsobeným zánětem mozkových blan. Dr. Alexander se nacházel v bezvědomí po celých sedm dní, během nichž jeho mozek se nacházel téměř v úplné nečinnosti. Zatímco lékařský tým, jehož by normálně mohl sám být členem, bezradně pobíhal kolem něho a přístrojích na něž byl napojen, připravovali zároveň jeho manželku, dva syny, zbytek rodiny a přátele na to, že se z kómatu už neprobudí a že zůstane po zbytek života ve vegetativním stavu. Ve stejný čas, pacient se nacházel ve světě, o němž předtím neměl potuchy a který živě popisuje ve své knize. Nemá význam, abych zde opakoval to, co dr. Alexander napsal; kdo má zájem si může knihu přečíst sám. Stačí říci, že když se po sedmi dnech z kómatu probral, byl po čase schopen žít ba i pracovat stejně jako kdykoliv předtím. S jednou výjimkou. Ze zapřísáhlého skeptika, pokud jde o posmrtný život a s ním spojené jevy, se stal stoprocentním zastáncem! Předtím než měl tento zážitek, jeho znalosti vědce zabývajícího se neurologií a mozkovou činností, mu prostě nedovolovaly spojovat tyto vědomosti s vírou v nebesa či posmrtný život. Dnes je dr. Alexander přesvědčen o tom, že opravdového zdraví nelze dosáhnout aniž bychom uznali existenci Boha a posmrtného života, také o tom, že smrt není koncem naší existence, že je pouhou přeměnou. Dlouhá řada lidí už zažila něco podobného; když se to ale stalo vědci ražení dr. Alexandera, je v tom něco speciálního, něco nad čím je pro skeptika těžší jen tak mávnout rukou. Že většina jich tak ale stejně učiní, nám může být přesto jasné. O skepticismu si ještě povíme na jiném místě.

 

To co vidíme na přiloženém obrázku je tzv. Strom života. Ten je velice důležitou součástí kabalistického učení o tom, jak dochází ke stvoření a k následnému vývoji, tedy vlastně evoluci. Stejně jako materialista, ani kabalista nedokáže popsat co se nachází tam úplně nahoře, tam kde si lidé představují Pánaboha. Tam prostě nedohlédneme, tam je rozprostřený závoj, který nám vše zahaluje. Za tímto závojem se nachází nepostižitelný, nepopsatelný, dokonalý, všemocný a vševědoucí Bůh, který je pro nás naprosto nepochopitelný. Již to, jak se vyjadřujeme o této nejvyšší bytosti, nám ukazuje, jak enigmatická pro nás je ve svém charakteru. Slova, která používáme k jejímu popisu, většinou mívají předpony „nej—, vše—,“ či velmi často také negativní „ne—,“ naznačující čím Bůh není, spíše než čím je. To vše proto, že prostě nevíme. Namísto toho, abych se zde rozepisoval o aktu Stvoření, jednoduše odkáži čtenáře na tuto stránku na webu o kabale, který jsem před nějakým časem publikoval. Zde tedy je relevantní kapitola:



             

 ▬►  Jak nahoře, tak i dole



©Voyen Koreis 2017 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena