Taroty


   

Jak naho5e, tak i dole. Tento snad nejzákladnější z hermetických axiomů, univerzální klíč k pochopení veškeré naší existence, nám nejlépe znázorňuje postava mága, kouzelníka (vlevo), tarotový trumf číslo jedna.


    Tarotový Kouzelník na obrázku pochází z designu anglického esoterika A. E. Waitea z počátku 20 století. Kouzelník nám ukazuje, jak se věci v našich životech vlastně mají nebo spíše jak by se mít měly ─ pravou rukou, v níž třímá kouzelnickou hůlku, ukazuje vzhůru, odkud čerpá inspiraci i energii odtud přicházející. Převádí ji dolů, do světa hmoty, kam ukazuje jeho levá ruka. Na stole před ním jsou rozloženy čtyři Kouzelníkovy pomůcky, symbolizující čtyři živly prastarých mudrců; jsou jimi dřevná hůl, obnažený meč, pohár a zlatá mince. Hořlavé dřevo představuje oheň, meč jímž lze mávat je symbol vzduchu, pohár je schopen v sobě mít vodu, zatímco mince pochází ze země. Náš kouzelník má takto věci pod kontrolou a ví přesně, co dělá. Především ale ví, že "jak nahoře, tak i dole". Vpravo dole potom je stejná karta z jiného, asi o sto let staršího francouzského designu, tzv. Marseille Tarot.


    Tarotové karty a zejména jejich 22 trumfů, tvoří jakousi obrázkovou knihu religiózní filosofie. Po bezmála pět století se taroty v Evropě nacházely v rukou hazardních hráčů či věštkyň, ve skutečnosti ale v sobě skrývaly hlavní zásady tajné doktríny a to aniž by si toho někdo povšiml. Jako jeden z prvních se tarotovými kartami začal zabývat francouzský esoterik Antoine Court de Gebelin, působící koncem osmnáctého století. Ten vyslovil teorii, že tzv. Velká arkána (tj. 22 trumfů) v sobě soustřeďuje zákony, které v egyptské hieroglyfické knize vydal Thoth a která údajně byla před tisíciletími zachráněna z hořících trosek egyptských chrámů. Thoth, který byl starým Řekům později znám jako Hermes Trismagistos (odtud pochází slovo "hermetismus"), je legendárním tvůrcem posvátné numerologie a písma, pro Egypťany býval bohem moudrosti, okultního umění a věd. De Gebelin napsal v roce 1781 následující:


Kouzelník z Merseille tarotůPředstavte si to překvapení, kdyby se přišlo na to, že kniha napsaná starými Egypťany se uchovala až do našich časů ... Neohromilo by vás, kdybych vám potvrdil, že nemáme nejmenší potuchy o tom, že takovouto egyptskou knihu máme, aniž bychom ji skutečně vlastnili, protože jsme se nikdy nepokusili rozluštit jedinou její stránku, natož okusit ovoce její neskonalé moudrosti.

Podobná egyptská kniha skutečně existuje. Je snad tím jediným, co nám zbylo z jejich skvělých knihoven. Je natolik běžná, že žádného vědce nikdy ani nenapadlo se jí zabývat, protože až doposud nikdo netušil odkud vlastně pochází. Tato kniha se skládá ze sedmdesáti osmi listů, či obrázků...

Další tři čtvrtiny století ale uplynuly, než se taroty skutečně dostaly do popředí zájmu esoteriků, stále ještě těch francouzských. Teprve když v roce 1854 vydal Eliphas Levi knihu Dogme et Rituel de la Haute Magic neboli Rituál transcendentální magie, počali si západní myslitelé uvědomovat jaké moudrosti se mohou skrývat v balíčcích karet, leckdy obehraných skoro do kulata. Levi poukázal na to, že se v tarotách skrývá klíč k veškerým mysteriím. Měl o nich vysoké mínění. Prohlásil například, že inteligentní člověk vězněný bez možnosti číst jakékoliv knihy, který by měl k dispozici jen pouhý balíček tarotových karet, by se během několika let ztrávených meditací nad nimi mohl vypracovat v učence univerzálních věd schopného pochopit i vyučovat jiné lidi tajnou doktrínu, která se v nich skrývá.


Vytvoření obrázkové knihy (ať už je jejím autorem či spíše autory kdokoliv), která by obsahovala esenci esoterického vědění a její následné reprodukování ve formě hracích karet, by rozhodně bylo geniálně prozíravou myšlenkou. Zajišťovalo by se takto, že v rukách vykladačů i hráčů, kam by se brzy dostala, takováto "kniha" by se rozběhla po celém světě. "Ten, kdo má oči k vidění", jak se píše v bibli, by si v ní už dokázal najít to, co v ní bylo ukryto. Bylo by téměř jisté, že takovouto knihu žádní koniášové, kteří se vyskytují ve všech dobách, neodkáží na hranici. Nanejvýš, že se vydá tu a tam nějaký zákaz jejího používání, což, jak už tomu bývá, by spíš ještě přispělo k její popularitě. V Číně, kde se jako všude jinde také už od starověku pálily knihy, takto dokázalo po víc než dvě tisíciletí přežít tradiční orákulum "I Čing", nad nímž se při takovýchto pálících orgiích vždy jen mávlo shovívavě rukou. Pokud jde o perspektivu přežití v bigotním prostředí, prostý balíček karet má oproti filozofickému pojednání vázanému v kůži jednu nesmírnou výhodu. Co svět světem stojí, všichni samozvaní kazatelé, tyrani a diktátoři se vždycky zásadně přidržovali následujícího pravidla: Máme-li si udržet svoji moc, musíme lidu ponechat chléb a hry.



Carl Gustav Jung a Siegmund Freud


Carl Gustav Jung byl prvním moderním psychologem, který se začal vážně zabývat mytologií, hermetismem, astrologií, alchymií a jinými esoterickými vědami. Jeho pozornosti pochopitelně neunikly ani taroty. Jak se zdá, tyto Jungovy zájmy dokonce vedly k rozkolu s jeho původním mentorem, Sigmundem Freudem. Ten při osudovém setkání v roce 1905 měl prohlásit, že se Jung nachází pod vlivem "temné vlny okultismu". Freud, který je nepochybným zakladatelem moderní psychologie, byl v podstatě ještě vědcem devatenáctého století, doby v níž se zrodila ještě temnější vlna materialismu, mám-li užít parafráze jeho výroku. Jungovy myšlenky, podle mého názoru, naopak předznamenávají vývoj psychologie, nauky o lidské duši, v současném jedenadvacátém století.



Ukázka tarotových trumfů prvního známého designu. tzv. Visconti-Sforza, z 15. století.


Tarotové trumfy lze chápat jako mezníky, které nám vyznačují takovouto cestu. Ve své zásadě představují to, co Jung označil jako archetypy. Podobně jako naše tělo je ovládáno instinkty jimiž bezděky reaguje na vnější podněty, v duševní oblasti takto působí archetypy. Tradice jednotlivých kulturních společností se sice mohou značně lišit, archetypy si ale u všech z nich podržují jistý základní charakter. Ve snech, v pohádkách, v písních všech národů a všech věků, se v různých formách opakovaně objevují stejné postavy: matka, otec, dítě, hrdina, kouzelník, hlupák, ďábel-pokušitel, moudrý muž-žena, atd. Také jisté podobné stavy mysli, základní situace a pojmy: láska, milostný trojúhelník, zrození-smrt, štěstí, nehoda, spravedlnost, oběť, naděje, váhavost, radost, atp.


V. Koreis: BlázenSe všemi těmito archetypy se v různých podobách setkáváme u dvaadvaceti tarotových trumfů. Nade všemi stojí ten první z nich, tarotový Blázen. Na obrázku vlevo vidíte moji vlastní kresbu tarotového Blázna. O něco níže potom vlevo vidíme Blázna z klasických Marseilleských tarotů, jejichž původní návrh je asi 200 let starý a založený na jiných, ještě starších a vpravo novější návrh, podle E. A. Waitea. Blázen je archetypem věčného poutníka, který prochází labyrintem světa, nahlíží do všech dvorků a vpadá náhle do lidských životů, aby narušil jejich plynulý chod a pozměnil naše rozumová předsevzetí. Je pochopitelné když nám přitom vytane na mysli Komenského Všudybud, který se takto nezvaně hned na začátku Labyrintu světa a ráje srdce přidruží k poutníkovi, kterého potom světem doprovází. V Komenského knize se mimochodem nacházejí mnohé jiné archetypální postavy a situace, velice podobné těm tarotovým, jako osud, Fortuna-štěstí, spravedlnost, moudrost, sláva, atp.



Waiteův tarotový blázen
Marseille tarotový Blázen
    Zatímco tarotovým trumfem číslo jedna je již zmíněný Kouzelník, Bláznovi bývá přičítáno číslo nebo spíše ne-číslo 0 – nula. Cesta životem pro každého z nás se počíná stejně jak je tomu v Bláznově případě; symbolicky si vykračujeme s holí přes rameno, na jejímž konci se pohupuje malý raneček, v němž je v esenci uschováno to vše, co jsme posbírali během mnoha životů a existencí. Blázen bývá zobrazován v tomto bodě své pouti, v okamžiku těsně předtím než vstoupí do života. Spíše ale do toho života vpadne. Neví totiž, co ho čeká, nemá potuchy o tom, že jeho příští krok povede přes okraj skály, takže hned nato musí nutně přijít pád, pád do hmotného světa. Zastavit se ho snaží ještě v poslední chvíli malý psík, symbol jeho podvědomí, jeho instinktů, avšak vše marno! Kalhoty se trhají, je vidět jen onu příslovečnou nahou zadnici. Protože tak vstupujeme do života ─ s ničím, kromě onoho ranečku, který si neseme přes rameno. Když tedy do života vehementně vstoupíme, rozbalíme ten raneček, který jsme si přinesli a v němž se nachází vše, co co jsme se dříve naučili, co dovedeme, ale také třeba i zárodky toho, co v budoucnu budeme jednou umět. Každý do světa nově přibyvší raneček je opředený tajemstvím, nikdo nemůže tušit co se něm nachází, protože je vždy a ve všem unikátní. Někdy se může jeho obsah trochu podobat obsahu jiných ranečků, to když si jej sem donesl někdo kdo se nebude příliš vymykat ideálu průměrného občana. Zato jindy tam ale může být něco, co ohromí všechny lidi kolem, někdy dokonce i každou živoucí duši v celém světě!


    Vesmír, který máme nad hlavou i všude kolem nás, je jistě nesmírně starý, nekonečně veliký, ohromně složitý, nám lidským tvorům nepochopitelný, či v nejlepším případě těžko pochopitelný, v zásadě je to ale neustále fungující systém jímž je pro nás dobré se řídit, protože na něm svou existencí závisíme. Některým jeho aspektům celkem rozumíme, víme jak co pracuje, i když ne vždy už si můžeme být jisti tím, proč tomu tak je, ani v jakém poměru k nám se věci nacházejí. Přesně tak, jak to říká ve Švejkovi kuchař-okultista Jurajda (jehož žena v jeho nepřítomnosti vedla theosofický časopis – Hašek měl zřejmě jakýsi pojem o theosofii, k níž se zde staví celkem kladně), když se snaží přivést hltouna Balouna k tomu, aby si uvědomoval, jaký je jeho poměr k játrové paštice. Ta zde symbolizuje věci, které jsou mimo náš dosah, což v případě Balounově znamená, že pokud paštiku sní, ocitne se jaksi v konfliktu se zákony, v tomto případě těmi vojenskými. Což znamená trest. Pro Balouna je ale paštika příliš velikým pokušením, jemuž odolat nedokáže. Z tohoto malého příkladu si můžeme ale vyvodit, že existují zákony univerzální, které podobně jako ty vojenské nám jisté věci zakazují. Malé věci nám takto mohou poskytnout klíče k tomu, jak se to má ve velkém. Esoterický princip “Jak nahoře, tak i dole” nás učí, že spousty věcí si můžeme vyvodit už prostě tím, že pozorujeme co se děje nahoře. Platí to samozřejmě i obráceně. Vesmír je makrokosmos, obrovský, dobře zavedený systém, zatímco člověk společně s prostředím které jej obklopuje je mikrokosmos, který je jakýmsi odrazem makrokosmu. K lepší představě by nám mohlo pomoci když si uvědomíme, že sluneční systém také má svůj odraz v jádře atomu, kde okolo protonu (slunce) obíhají elektrony (planety). Na opačné straně máme naši galaxii, která se zdá být něčím jako obrovským slunečním systémem. Galaxie nejspíš patří k nějakému ještě většímu systému, na jehož okraje už z našeho stanoviště nedohlédneme.


Člověk je aktivní na hmotné rovině a je jistě správné, když se na svoji činnost zde hlavně soustředí. Mnoha lidem tohle prostě stačí a pokud neprojevují zájem o to dozvědět se o svém poměru k tomuto světu víc, nic jiného nepotřebují. V nějakém bodě v životě běžného člověka ale dochází často ke krizi, třeba následkem smrti některého z jeho bližních, kdy cítí potřebu dozvědět se víc. Někteří lidé ale jsou takto zvídaví už od samého počátku svého života – jsou prostě rozenými hledači pravdy. Ten kdo takovýmto hledačem je nebo se jím, ať už z jakéhokoliv důvodu, stane, přijde brzy na to, o čem věděli nebo aspoň měli tušení lidé od pradávna a sice, že jsou zde i jiné roviny na nichž se také pohybujeme, i když z hlediska fyzického to není vždy právě viditelné či hmatatelné.

Pro běžně inteligentního člověka, který není právě úplně zaslepený materialistickými názory, nemusí být například těžké si uvědomovat, že rovina emocí může pro něho být stejně důležitá jako ta fyzická, na níž se právě nachází, ne-li dokonce důležitější.

1. K čemu by se jinak v potu tváře snažil a tvrdě pracoval, tj. překonával pro hmotnou rovinu tak typickou gravitaci, kdyby ho k tomu nevedly

2. emocionální vztahy k jeho bližním, k životnímu partnerovi, k dětem, k příbuzným, k přátelům..?

3. Kam by to všechno navíc vedlo, kdyby přitom neužíval svého rozumu, kdyby ve stejnou chvíli také nebyl jeho mozek aktivní na rovině mentální?

Takto se nám velmi rychle podařilo identifikovat hned tři z rovin, na nichž se každodenní lidské aktivity konají, kam lidské vědomí, či často také jeho nevědomá část, dosáhne. Jsou jimi roviny fyzická, emocionální a mentální. Takovýchto rovin je ale v přírodě sedm a sedm je také celkový počet rovin na něž může dosáhnout lidské vědomí, na nichž může člověk žít, pohybovat se, uvažovat, vzpomínat si, uvědomovat si, a vůbec být přítomen aspoň některými z aspektů své osobnosti. Dvě z těchto sedmi rovin jsou nicméně pro nás v této fázi evolučního vývoje nepřístupné; proč je tomu tak si později také vysvětlíme. Nejprve si ale pov2zme něco o posvátné numerologii.


             

 ▬► Pythagoras



©Voyen Koreis 2017 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena