Vojen KoreisReinkarnace a věčný poutník
Úvod Lidská těla Astrální rovina
Kdo jsme? Éterické tělo Hlas ticha
Stvoření či evoluce? Zrození a smrt Mentální tělo
Taroty Funkce éterického těla Kauzální tělo
Pythagoras Astrální tělo Funkce kauzálního těla
Zlaté verše Život po smrti Planetární řetězce





Pythagoras


    Takto si Pythagoru představoval renesanční malíř Rafael. Můžeme si být jisti jen tím, že týž nikdy takovouto knihu v rukách nedržel; jednak v jeho době knihy neexistovaly a hlavně, žádné poznámky se nevedly. To bylo jedno ze základních pravidel školy vedené tímto filosofem ─ žák si musel všechno zapamatovat! Co si dnešní žák pamatuje, či spíše měl by si pamatovat, je ona slavná věta:

c2 = a2 + b2
Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců sestrojených nad jeho odvěsnami.

    Zmiňuji ji zde jen jednou, to vám slibuji; víc se jí zabývat nehodlám! Kromě této věty, která snad od něho pochází, také ale nemusí, toho o Pythagorovi víme žalostně málo. Tak by se nejspíš vyjádřil historik a měl by pravdu. Z toho jaké prameny máme k dispozici, by se klasický dějepisec mohl snad smířit jen s tím, že nějaký Pythagoras existoval. K tomu je zde přece jen příliš mnoho důkazů, k nalezení zejména v literatuře. Odkazy na Pythagoru se to mezi řeckými a římskými filosofy jen hemží, některé z nich jakoby tento člověk přímo fascinoval! Existuje řada legend, které ovšem vznikly až dlouho po jeho smrti, často i po slušné řádce století. Například novoplatonisté alexandrijské školy, byli časově od Pythagory odděleni zhruba aspoň tolik, jako jsme my od historické postavy Jana Husa. V případě Hieroklově potom téměř jako od doby svatého Václava! A kolik se toho ví o Husovi, kromě poměrně krátkého období kdy byl zviditelněn svými kázáními v Betlémské kapli i tím, co následovalo? O Václavovi potom víme hlavně jen to, že se uvolil splácet ročně Franskému královi Jindřichovi Ptáčníkovi 120 volů a 500 hřiven stříbra, což údajně vedlo k jeho zavraždění ve Staré Boleslavi. V případě Pythagorově je vše ještě komplikováno tím, že z doby před více než dvěma a půl tisíciletími neexistují vůbec žádné kroniky či historické záznamy. První uznávaný dějepisec Herodotus se narodil až asi o sto let později než Pythagoras a nikde se o něm ani nezmiňuje. Takže co následuje jsou jen odhady, jakýsi fiktivní životopis, který dodatečně složili filosofovi obdivovatelé a následovníci.

    Pythagoras pocházel údajně ze Samosu, hornatého ostrova nacházejícího se v Egejském moři, nedaleko pobřeží dnešního Turecka. Narodil se podle všeho někdy kolem roku 560 př.n.l. a zemřel jako asi osmdesátiletý přibližně v roce 480. Užž v mládí prý vynikal ve věcech ducha i těla; podle dnes už neověřitelných zpráv prý dokonce zvítězil jako zápasník při jedněch z Olympijských her. Ze Samosu, kde panoval tyranský panovník s nímž se brzy dostal do rozporu, budoucí filosof brzy odešel a od té doby se na mnoho roků se svým pozdějším životopiscům docela ztratil. Podle toho, co se nám zachovalo z jeho učení a vlivů, které se v nich dají odhadnout, si lze ale načrtnout mapu jeho cest, které ho skoro určitě musely zavést nejprve  do Egypta, které v té době ještě bylo studnicí moudrosti, i když už poněkud kontaminovanou. Lze si představit, že v Egyptě se filosof pohyboval zejména v blízkosti chrámů a stýkal se s kněžími ─ pravděpodobně po několik let. Z Egypta asi vedla jeho cesta na Střední východ a do Persie, později snad i dál, až do Indie. Mohl se tedy se značnou pravděpodobností vyskytovat v Babylonu či v jeho blízkosti a to zhruba v čase, kdy vydal perský vládce Darius I. zde zajatým Židům povolení vrátit se do Jeruzaléma a postavit zde Druhý chrám. Tedy v době, kdy to v hrnci kabaly právě začínalo silně kypět. Vliv kabaly je totiž dosti patrný na pozdějších Pythagorových učeních.

    Po skončení svého putování se Pythagoras posléze objevil opětně v Řecku, a to už jako muž zralého věku. Brzy nato, přibližně padesátiletý, založil svoji proslavenou školu v Krotoně v jižní Itálii. Tam pokračoval v učení asi po příštích třicet let, s několika sty žáků, kteří se podřídili přísným disciplinárním zákonům, o některých z nichž jsem se už zmínil. Krotonská škola byla nakonec napadena a vypálena jeho odpůrci a množství jeho žáků bylo přitom povražděno. Samotný Pythagoras sice uprchl, ale brzy nato, asi osmdesátiletý, zemřel. Někteří z jeho žáků pokračovali v tradici pythagorejského učení zejména v Řecku, kde se pythagorejská filosofie udržovala ještě téměř po dvě staletí. Filosofie jíž učil Pythagoras v mnoha směrech připomíná systém kabaly. Ihned slyším námitky – kabala je založena na židovské víře, která je monoteistická, zatímco Řekové v 6.století byli docela zaručeně polyteističtí, když se klaněli svým četným bohům, polo-božským hrdinům, atp. Pro zasvěcence mysterií ale platilo něco jiného. Pro zasvěcence řádu Pythagory či jeho přímých žáků by bylo bývalo nemožné hovořit o něčem tak svatém jako je jediný Bůh, i když v něho věřili. A samozřejmě, už vůbec by je nenapadlo, aby něco takového napsali, takže pochopitelně se nám žádné písemné dokumenty nedochovaly. Ovšem, kromě jediné výjimky, o níž si brzy povíme. V židovském náboženství, jehož kořeny sahají do ještě starších časů než je doba Pythagorova, je dodnes zakazováno vyslovovat v hebrejštině jméno Boha. Stejně tak je tomu i u indických bráhmanů, kteří si dovolují pouze o tomto konceptu v tichosti meditovat.

    To, jak uzavření, přísní a rigorózní byli Pythagorejci nám dokazuje to, jaký režim měli zavedený pro novice, kteří se k nim hlásili. Po formálním přijetí se z nich totiž stali tzv. akousmatkoi, což znamená něco jako posluchači. Ovšem, posluchač při nějaké naší vyšší vzdělávací instituci by asi dlouho nevydržel, kdyby mu hned na začátku bylo řečeno, že bude muset po pět let sedět úplně zticha, nijak se neprojevovat, prostě neptat se svého učitele na nic. Čistě jen poslouchat. Pokud tohle po pět let vydrží, bude se potom moci na některé věci začít vyptávat. Takto své žáky ale vychovával Pythagoras.

    Zlaté verše Pythagorovy

    Je těžké dnes říci, nakolik je následující historka pravdivá. V každém případě ale celkově ladí s tím, co jsme si až doposud řekli o Pythagorejcích a jejich, dnes bychom snad i řekli posedlost tím, uchovávat svá tajemství. Ve světle toho, jak se skončila mise jak jich samých tak i jejich učitele, je nám to snad spíše pochopitelné. Nuže, poslyšte co se údajně stalo po Pythagorově smrti.

    Jeden z přímých filosofových žáků Lysis Tarentský musel po smrti svého učitele překonat těžký morální problém. Jako všichni Pythagorovi žáci, byl nucen kdysi složit přísahu, že nikdy psaným slovem nevyzradí to, co se v jeho škole naučí. Kdyby byl přísahu dodržel, naše kulturní dědictví ze starověku by bylo o mnoho chudší. Na štěstí se ale v pythagorejské doktríně také zdůrazňovalo, že člověk má především jednat podle vlastního uvážení. Lysis, který byl jedním z blízkých Pythagorových stoupenců, také unikl žhářství a masovým vraždám v Krotoně. Cítil se povinen šířit dále v Řecku učení svého mistra; zjistil ale, že ta se stala terčem mnohých pomluv a předsudků, jsa svými odpůrci prohlášena za nemorální. Rozhodl se dokázat, že tomu tak není, že Pythagorovo učení naopak má vysoké morální hodnoty. Složil proto báseň, která měla provždy před světem odhalit esenci pythagorejské etiky a která se stala známou jako Chrisa Epe nebo také jako Carmen aureum, což značí Zlaté verše.

    Tolik o vzniku Zlatých veršů. Zda je tento příběh pravdivý či ne, na tom už tak moc nezáleží. Důležité je, že Zlaté verše existují, že pocházejí z 6 století př.n.l. a že se jejich opis dochoval až do naší doby. Za to vděčíme novoplatónskému filosofovi Hieroklovi Alexandrijskému, působícímu v 5.století n.l., tedy skoro tisíc let po Pythagorovi. Ten opsal Zlaté verše a dodal k nim komentář, čímž nesmírně pomohl tomu, aby se toto dílo zachovalo až do našich dob. Hierokles mimo jiné uvádí, že Pythagorovi stoupenci si Zlaté verše odříkávali jako modlitbu každé ráno a večer. Jisté je, že římští myslitelé Seneca, Cicero a Horace, působící asi o půl tisíciletí po Pythagorovi, také dodržovali tento obyčej, protože se všichni o tom zmiňují, stejně tak i Galén, který ve 2.století n.l. napsal ve svém Pochopení a léčení chorob duše, že si dvakrát denně recituje Zlaté verše.
   
    Fabre d'OlivetFrancouzský básník, mystik, lingvista, hudební teoretik, skladatel a spisovatel napoleonské doby Antoine Fabre d'Olivet (1767-1825, vpravo) ovlivnil celou řadu okultistů 19 století. D'Olivet se kromě hermetismu, řeckých mysterií a filozofie zabýval i kabalou, studiem hebrejského jazyka i náboženství, také ale náboženskou doktrínou Krišny, jak se nachází v Bhagavad Gítě, rovněž zoroastrismem, čínským konfucianismem, jakož i nordickými legendami a náboženstvím. Dalo by se tedy snad říci, že byl zakladatelem moderního komparativního náboženství. Nevyhnutelně také ovlivnil celou řadu okultistů 19 století. Ocitl se v nemilosti císaře Napoleona (dokonce se vyskytly domněnky, že mohl být zapleten do přepravy atentátu na Bonaparteho, což je jistě sporné), měl i problémy s papežem, který ho obvinil z rozšiřování theosofických myšlenek. Když se toto vše sečte dohromady, stěží si lze představit lepší doporučení pro tohoto individualistu. D'Olivet přeložil Zlaté verše do francouzštiny a rovněž k nim napsal obsáhlý komentář. O jeho dílo se především opírám ve svém vlastním překladu, který následuje. Ještě musím poznamenat, že i když jsem si byl plně vědom toho, že staří Řekové neskládali své verše v rýmech, mně to prostě nedalo a překlad jsem napsal v rýmech. Prosím za prominutí jak Pythagoru, Lysise, Hierokla, d'Oliveta a stejně tak všechny ty ostatní, kteří se na verších podíleli. Ti můj výtvor stejně číst nebudou a myslím si, že v češtině to tak zní lépe a třeba se to dá i snadněji zapamatovat.

CHRISA EPE – ZLATÉ VERŠE


PŘÍPRAVA
 
Bohům nesmrtelným daruj to, co jim náleží,
Vždy si přitom uchovávej svoji pevnou víru;
Važ si památky těch, na nichž tvým bližním záleží,
Stejně jako duší všech hrdinů Všehomíru.



OČISTA

Buď dobrý syn i bratr, řádný otec, druh milý.
Tvým přítelem jen člověk ctnostný by měl se stát,
Z něho prospěch můžeš mít, když rad jeho budeš dbát,
Kvůli nicotnosti nikdy se s ním nerozhádej.
Že k příčinám následky se váží, na paměti měj
Víš, že nejpřísnější zákony tak stanovily.
Tvým posláním je bít se a v sobě překonat
Ty bujné a nezkrotně se vzpínající vášně.
Střízlivost si udržet a hněvu se vyhýbat,
Nic zlého nepovolovat doma či veřejně,
Nadevše ale sebe sama si považovat!

Nepromluv ani nejednej náhle a bez rozmyslu.
Věz, že to čeho snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,
Když smrt, která bohatství či slávu neuznává
Se dostaví, jak všem lidem nakonec se stává.
Pokud tě těžké rány potkají znenadání,
Proč Osud tak učinil přemýšlej bez ustání,
Zda jinou cestou se dát až dojdeš na rozhraní,
Vždyť víš, že moudrého bohové vždycky chrání.

Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,
Filozof s rozvážností schvaluje či zamítá,
Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,
Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.
Slova moje jednou provždy do srdce si vryj;
Nech se vést rozumem, ne tím co jiní dělají;

Oproti předsudkům oči i uši si zakryj;
Poraď se, uvaž, neřiď se tím co jiní říkají,
Jen hlupák jedná nerozvážně a bez cíle,
Tobě jde o budoucnost, o žádné kratochvíle.
Když něco neumíš, že znáš, o tom nepředstírej,
Nepřestaň se učit, stále trpělivost měj.
Vždy střídmý, tak zdraví svého nikdy nezanedbáš
Své tělo nasyť a své mysli odpočinek dej.
Zbytečnou pozornost nebuď tím jak se holedbáš
Závisti ke každému přebytku se dohledáš
Pýcha s lakotou nakonec dočkají se trestu
Ty si vždy vybírej tu zlatou střední cestu.


DOKONALOST

Než večer oči zavřeš a k spánku se uložíš,
Co dobrého jsem udělal? Co opominul jsem?
Co špatného? Když tyto otázky si položíš,
Podle toho jednáš, lepším se stáváš každým dnem.
Nad těmito radami medituj, řiď se jimi
Jménem toho jenž do srdcí nám vryl Čtveřinu
Posvátnou, emblém nezměrný a ryzí všech hrdinů,
Kteří se vždy řídili symboly posvátnými.
Duše tvoje s vroucností a veškerou svou mocí
Vždy vzývat by měla to božstvo, s jehož pomocí
Tvá práce se započala a také skončí se
Vždyť jejich podpora se váže k této premise.

Podstaty bytostí, které ve své gloriole;
Rozdílným sférám vládnou, jak nahoře tak dole,
Zákonů nebes, kde končí se, kde začínají,
Přírodních zákonů, které v tomto zemském ráji
Jsou platné, také jak navzájem se prolínají,
to vše se dozvíš v této životní kapitole.

Své jediné a pravé poslání když pochopíš,
Marné, bezvýsledné vášně v svém srdci utopíš
Poznáš, že špatnosti, které lidstvo absorbují
Jsou jejich výběrem i plodem, že ubožáci
čas i energii jen neúčinně utrácí
Když po tom, co v sobě nosí jinde se shánějí.
Strasti si sami působí, když hříčky svých dogmat
Semo a tamo na vlnách bezbřehého moře
Slepě se kymácejí, tu dole, tu nahoře,
Neschopni se bránit ani orkánu se poddat.

Ó Die všemocný! Proč neotevřeš jim oči?
Ne, to nelze. Vždyť pokud takto božstvo zakročí,
ukáže lidem tu cestu která k Pravdě vede,
Rozpoznat Dobro od Zla již se jim nepovede,
Takové schopnosti jen Příroda jim může dát.

Moudrý a šťastný člověče, ty jenž jsi prohlédl,
Až k těm nejvyšším sférám nebeským jsi dohlédl,
Ty můžeš sám v budoucnu božskou bytostí se stát.
Zatím drž se těch rad, které ti nyní mohu dát,
Poznej jak nad tělesností rozumem vládu vést
Do jasného Éteru pak se budeš moci vznést
Mezi bohy věčnými sám nesmrtelným se stát!

****




    











©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena