Ze Zlatých veršů i z některých pozdějších komentářů se teď pokusíme vytvořit si představu o pythagorejské kosmologii. S hlediska pythagorejců se vesmír skládá ze tří jednotlivých světů, které se mezi sebou navzájem prolínají. Elementární síly přírody se přitom projevují jako čtyři živly — oheň, voda, vzduch a země, což je jak na to nahlížejí hermetické společnosti i v současnosti. Následkem působení čtyř živlů na tři světy vzniká dvanáct soustředných kruhů. Pro nás je ovšem zajímavé to, že antická teorie o čtyřech živlech se v té nejposlednější době dočkává nové obrody a to na těch nejméně očekávaných místech - mezi vědci. Někteří nukleární fyzikové si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad bude lépe nazývat je potenciálními silami, či tendencemi) působící v atomových jádrech, mají určité kvality, které by se skutečně daly, a to ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový (tepelný), vodní (kapalný), vzdušný (proudící, pohybový) a zemský (pevný, stálý). Je to jen další důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem má otevřený přístup k věci) s antickým mystikem, by si asi mohli spolu docela dobře porozumět.

    Celý vesmírný systém pythagorejců je obýván různými bytostmi ─ ty se ale nacházejí na rozličných vývojových stupních. Čím většího stupně dokonalosti ta která bytost dosáhla, tím větší je její pole působnosti. Nedokonalý člověk je ovšem omezen jen na tu nejnižší sféru. Nepoznatelná bytost, jakou je všemocný Bůh (jak jsme si již naznačili, na rozdíl od všeobecného mínění vytvářeného především pod vlivem všudypřítomné křesťanské ortodoxie, pythagorejská doktrína je v zásadě monoteistická), se naopak prolíná všemi sférami. Mezi těmito dvěma extrémy rozlišují pythagorejci tři hlavní kategorie bytostí. Nejvýše stojí nesmrtelní bohové, tradičně obývající vrchol Olympské hory. Legendární hrdinové, z nichž někteří již téměř dosáhli nesmrtelnosti, jsou o stupínek níže v této hierarchii. Ještě níže se nacházejí ty duše zemřelých lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují. V originální řečtině se tyto nazývají daimones neboli démoni. Tomuto slovu na neštěstí křesťanství později dodalo nesmazatelně hanlivý význam; původně ovšem znamenalo spíše polo-bohy.

    Život člověka na zemi je podle pythagorejců jakousi očistou; podle toho jakého stupně očisty člověk dosáhl, po smrti se ocitá v tomu odpovídající sféře existence. Jak si na jiném místě ukážeme, podobný náhled na posmrtný život mají, mimo jiné, také moderní theosofové. Elevaci, i jen mezi polo-božské démony, si musí člověk těžce vysloužit, ani nemluvě o tom být povýšen mezi bájné reky! Nejžádoucnější je ovšem postup do řad nesmrtelných bohů, jenž by přesto, podle Pythagora, měl být konečným cílem každého jedince.  

       
    Fabre d'Olivet dělí Zlaté verše na tři hlavní části, které nazývá Příprava, Očista a Dokonalost. Toto rozdělení jsem po něm přijal, protože si myslím, že je důležité. Celá báseň je vlastně soupisem rad určených "hledačům pravdy" tj. těm, kteří se pro jednou již rozhodli vydat se na cestu vedoucí ke společnému cíli lidstva. Předpokládá se, že takový člověk si uvědomuje jaká je jeho momentální pozice v celém schématu. Přípravou pro něho bylo vlastně vše, co tomuto rozhodnutí předcházelo a Lysis k tomu proto přidává jen pár sporých rad: měl by sis sice vážit těch kteří ti ukázali cestu, nesnaž se je ale jen napodobovat, zůstaň především sám sebou! Jinými slovy: každý z nás jsme unikátní bytostí, každý máme svoje přednosti i nedostatky a tím se bude řídit naše budoucí cesta. V okamžiku, kdy jsme prošli bránou chrámu v němž se nám dostane zasvěcení, opouštíme profánní svět a ocitáme se v jiném světě, v tom který patří zasvěcencům Mysterií. V tomto světě platí jiné zásady, jiné morální zákony, na zasvěcence se kladou jiné, vyšší nároky. Tak tomu bylo vždy, jen s malými obměnami a to jak v dobách egyptských či řeckých Mysterií, stejně jako i v moderní době. Jako bych slyšel otázku: Copak existují spolky, které by se těmito věcmi zabývaly v naší době? Na to je jen jediná možná odpověď podobná té, jakou byste dostali ve všech dobách a všude ─ když je žák připraven k tomu se učit, učitel se najde! Je pouze nutné mít oči otevřené.

    Pythagorovi stoupenci věřili v univerzální jednotící mocnost a byli si vědomi toho, že její různé atributy jsou lidstvem uctívány a personifikovány, protože je tak snadnější se k nim přiblížit. Hlavně z tohoto důvodu také Lysis nabádá k tomu, aby se nesmrtelným bohům splácelo úctou, která jim náleží. Ihned v následujícím verši ale prohlašuje, že si přitom máme uchovávat svoji vlastní víru. Pythagorejský filosof tak není otrokem žádné nábožné doktríny, jedinou premisou, kterou Lysis pokládá pro ty kteří nastupují na cestu iniciace, je víra v univerzální mocnost a její atributy. Stejný přístup k věci mají v zásadě například také rozenkruciáni či svobodní zednáři.

    Očista se začíná tím, že si urovnáme svůj vlastní život. Především to znamená, že si musíme uvědomit svoje lidské povinnosti, rodinné, synovské, manželské, rodičovské. Nadevše platí zlaté pravidlo, že s dobročinností by se mělo vždy začínat doma. Cena takové rady je v naší době snad ještě větší než v době Pythagorově. Po celém světě přibývá rodin, kde o výchovu dětí se musí starat jen jeden z rodičů. Tam, kde se manželství již zcela nenávratně zhroutilo, je snad pro děti lépe vyrůstat pod dohledem jen jednoho z rodičů, než aby měly být svědky neustálých hádek a nepříjemností. Přesto by ale neměly slyšet o tom chybějícím z rodičů jen samé pomluvy, což se bohužel velmi často děje. Po takovéto výchově si v dospělosti nebudou opravdu vážit ani jednoho ze svých rodičů. V moderní době se navíc některé ženy začínají rozhodovat pro matriarchát, což jim je umožňováno poměrnou dosažitelností lékařských služeb v oblasti gynekologie, embriologie, atp. Kam až toto naši společnost zavede, je zatím těžké odhadovat, můžeme jen doufat, že ne až k primitivnosti matriarchálního řádu.

    Pythagoras věděl, že mateřská, synovská a otcovská láska, jsou základy společenského pořádku. Teprve odtud vede cesta dále; láska k vlastnímu národu je například druhotným projevem lásky k vlastní matce. Podobně, ochota podrobovat se zákonům země, vyplývá z dobře vyvinutého smyslu povinnosti a lásky k vlastnímu otci. Proto je Pythagorův příkaz jednoznačný: važme si otce a matky, važme si svojí rodiny! Nemáme totiž na výběr. Rodina, ve které jsme se narodili, je naše a naše zůstane, ať už se nám to líbí či nelíbí. Větší část lidstva je snad toho názoru, že o tom do jaké rodiny se dostaneme, rozhoduje náhoda. V Pythagorově pojetí ale žádné náhody neexistují, vše co se děje je následkem toho, co předcházelo, vše má svou příčinu! Mnohdy nám něco připadá jako pouhá náhoda, je tomu ale tak jen proto, že opravdové příčiny nevidíme, že nám zůstávají skryty. Potřebujeme dosáhnout určitého věku (což například vždycky zdůrazňovali kabalisté), abychom pohledem mohli obsáhnout a snad i pochopit aspoň některé z cyklů, jimiž se řídí naše životy. Na počátku každého z nich je vždy nějaká příčina (nebo spíše uzel navzájem se proplétajících příčin); následky se dostaví až když k tomu čas dozraje, často za desítky let! Místo, čas i okolnosti za nichž došlo k našemu narození, mají také svoje příčiny, což ovšem znamená, že jsme se o ně zasloužili my samotní. Znamená to ještě mnohem víc. Jestliže jsme se podíleli na vytváření naší budoucnosti ještě před naším zrodem, muselo to být jedině v nějaké předchozí existenci!

    A jsme u tématu, jímž se zabýváme na těchto stránkách. Metempsychóza, převtělování duší, dnes spíše známá pod názvem reinkarnace, je totiž nedílnou součástí pythagorejské doktríny. Bylo by dobré si ale přitom uvědomit, že technicky by tato slova neměla být zaměnitelná. Pod metempsychózou bylo původně míněno prosté stěhování duší z jakékoli tělesné formy do jakékoli jiné formy, tedy například z lidské do zvířecí nebo naopak. Protože  je toto slovo řeckého původu, automaticky byla tato koncepce nevědomými autory připisována také Pythagorovi, ovšem mylně. Ukázali jsme si snad již dost z pythagorejské doktríny, abychom viděli, že v ní jde především o vývoj, evoluci, lidské duše. Vývoj ovšem může postupovat jen jediným směrem, vzhůru. Někteří autoři zabývající se esoterickými předměty sice připouštějí, že je za určitých okolností možné, aby lidská duše sestoupila o stupeň níže a zrodila se ve zvířecím těle, jako jakýsi druh trestu, nemáme ale žádné důkazy o tom, že by byl Pythagoras něco takového učil.

    Teorie metempsychózy ovšem stojí spíše na okraji pythagorejské doktríny; jako každý opravdový filosof, má totiž i Pythagoras na zřeteli především jediný život a to ten, který právě prožíváme. Podle některých životopisců prý svým žákům tvrdíval, že on sám si pamatuje celou řadu předchozích životů, které prožil, nedoporučoval jim ale se po vzpomínkách na minulé životy nějak zvláště shánět. Z moderních autorů-filosofů, podobný názor zastává např. Rudolf Steiner. Lethé, mýtická řeka zapomnění, z níž se každá zemřelá duše napije, má svůj účel. V okamžiku našeho zrození (nebo, chcete-li, znovuzrození) stává se stejně to, co tomu snad mohlo předcházet, irelevantním. Pokud jsme se opravdu nějak podíleli na volbě našich rodičů, našeho těla, jeho genetické stavby, atp., teď už se s tím stejně nic moc dělat nedá. To vše se nachází pod pravomocí přísného a vše omezujícího zákona kterému Lysis říká zákon příčiny a následku, tedy vlastně nutnost.

    Delfský
                              vozatajKromě nutnosti, které se musíme vždy podřizovat, existuje ale v našem životě a v tom jak se utváří, ještě jiný důležitý faktor a sice naše vůle. Pokusme se představit si ohradu, která nás po našem zrození zcela obklopuje. My samotní se nacházíme uvnitř této pevné ohrady, kterou vytyčila nutnost. Naše vůle se může pohybovat celkem svobodně, ovšem jen v prostoru vytyčeném ohradou nutnosti danou našimi vrozenými fyzickými, intelektuálními a duševními schopnostmi. Většina lidí se s tímto omezením svobody prostě vypořádá nebo spíše si toho ani není vědoma. Ohradu se proto nijak nepokouší přelézt či se podhrabat. Jiní to tak ale nechat nechtějí a na ohradu se pokoušejí útočit. Vzpínající se vůle nám může podle okolností buď prospět nebo uškodit. Nutnost a vůle tvoří dvě ruce vyššího zákonitého řádu, kterému staří Řekové říkali nemesis a který je z indických pramenů znám jako dharma. Dharma bývá často zaměňována s karmou ─ jedná se totiž o podobné, avšak přece jen rozličné pojmy. V zásadě, dharma je totéž jako celková povinnost. kterou lidská bytost má v tom kterém životě, ať už si ji uvědomuje či nikoliv. Karma má na rozdíl od toho spíš co dělat s tím, co nás potkává ze dne na den a jak se s tím vypořádáváme.

    V indickém eposu Mahabharata se nachází hrdinný vojevůdce Aržuna ve svém válečném kočáře, krátce před rozhodující bitvou. Není si sám sebou jistý, neví ani, proč má vlastně bojovat. V tom okamžiku se k němu přidá božský Krišna, který mu vysvětluje, jaké je jeho životní poslání. Tím je, v tomto životě, prostě být vojevůdcem. Aržuna pochopí a jede do bitvy s vědomím toho, že jeho povinností je se bít za svou stranu, za svůj národ. Tohle je, velice zhuštěně, o co jde v tomto indickém epickém díle. V evropském umění máme jiný, podobný příklad. Je jím vozataj, nacházející se v muzeu v řeckých Delfách. Když jsem toto, jedno z vrcholných děl řeckého sochařství viděl, byl jsem prostě ohromen! Obrázky. které sem přikládám, nemohou nikdy mít dopad jaký má na člověka skutečnost. Známý také jako Heniokhos, držitel opratí, tato socha jakoby pozorovateli vnucuje dojem, že hledí přes propast času, na celé generace minulých i budoucích vozatajů, kterým kdy bylo či bude dáno obhajovat lidskou civilizaci před hrozivými vlnami barbarizmu. V pohledu muže, který zřejmě řídí svůj válečný vůz se spřežením, z něhož nám zbyly jen zbytky opratí, je patrná nejen síla a sebejistota, ale také jistá, i když dobře skrytá dávka šlechetnosti a jemnosti. Jakoby se vozataj už nemohl dočkat té chvíle, kdy jeho ruce budou moci odložit opratě a chopit se Apollónovy lyry.

,Heniokhos,
                                držitel opratí
   
    Vrátíme-li se ke Zlatým veršům, musí nám nyní být ihned jasné, že povinnosti k rodině jsou nutností, tedy dharmou. Rodinu musíme prostě přijmout takovou jaká je a měli bychom vůči ní vždy konat svoje povinnosti. Přátele si ovšem vybíráme sami, přátelství můžeme navázat s kýmkoliv, přátelství můžeme také zrušit. Pythagoras nám k tomu dává dvě důležité rady: při výběru svých vlastních přátel hleďme především na poctivost a neopouštějme své přátele z malicherných důvodů. Pythagoras se prý díval na lidská přátelství jako na společenství při dlouhé cestě, kdy si přátelé vzájemně pomáhají k dosažení cíle, jímž je poctivost a šlechetnost. Připisuje se mu dokonce známé rčení "přítel je moje druhé já". Podle tohoto filozofa není přátelství jen jednoduchým svazkem dvou lidí. Tak to může sice platit v některé z nižších sfér, nesmíme ale zapomínat na to, že spolu s rozšiřujícími se soustřednými sférami pythagorejské kosmogonie, šíří se také dosah i významnost našich přátelských citů, takže ty nakonec zahrnují veškeré lidstvo a stávají se tudíž filantropií.

    Podobně se to má i s rozsahem naší vůle. Mnozí moderní psychologové, v duchu materialistické filosofie, vlastně mávli rukou nad našimi pudy a vášněmi, prohlašujíce je za nezvladatelné. Sigmund Freud na příklad viděl v našem libidu, pohlavním pudu, hnací sílu celé naší bytosti, které se rozumný člověk prostě poddává. Ortodoxním vyznavačům darwinismu také moc jiného nezbývá. Ten, kdo se podle vlastního přesvědčení vyvinul z opice nebo z nějakého společného předka, nemá důvod a ani vlastně nárok na to, uvažovat o tom jak podřizovat svoje nízké pudy vlastní vůli. Evoluční teorie má pravděpodobně svoje místo na materiální rovině, k evoluci lidského ducha ale dochází v rámci univerzálních zákonů a ty mají vyšší cíle i prostředky.

    Podle Pythagory, ale dokonce i podle moderního psychologa Junga, má člověk božský původ a dostalo se mu přitom daru svobodné vůle, která je schopna ovládnout jeho nižší pudy. Má-li člověk požívat svobody ducha, musí se právě naučit ovládat sebe a svoje vášně, tvrdí Pythagoras a naznačuje, že ani ta nejkrutější pozemská tyranie nás nedokáže tak pevně svázat jako pouta našich vášní. Ten, kdo ovládl svoje nižší pudy, dosahuje vnitřní svobody, která odolává jakékoli vnější tyranii; právě v tom spočívá síla světců, mučedníků i disidentů.

    Stoikové a ještě mnohem později členové některých křesťanských sekt, se pokoušeli o úplné ubití lidských vášní, oddávajíce se asketismu. Pythagoras ale nic takového neradil, zdá se dokonce, že spíše od podobných praktik zrazoval. Jeho hlavním krédem vždy bylo "všeho s mírou!" V řecké mytologii se nachází jedna překrásná analogie, která nám přibližuje povahu lidských vášní. Hrdina Hérakles, byl při plnění jednoho ze svých úkolů (které symbolizují vývojovou cestu lidské duše) nucen utkat se s devítihlavou Hydrou (obr. na řecké váze dole). Místo každé hlavy, kterou Hydře dokázal useknout, narostly ale příšeře hned dvě nové hlavy. Hérakles to nakonec vyřešil tak, že pahýl který zůstal po useknutí hlavy uškvařil hořící pochodní a hlava už potom nenarostla. Poslední hlava se ukázala být nesmrtelná, tu musel Hérakles useknout, upálit, zahrabat do země a ještě zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylézala. Žlučí mrtvé Hydry si hrdina zakalil šípy, které potom způsobovaly nehojitelné rány jeho nepřátelům a pomohly mu při plnění dalších úkolů. Hydra je v tomto příběhu symbolem nízkých pudů, nesmrtelná hlava je tím nejprimitivnějším a nejnižším pudem. Nízké pudy nelze zlikvidovat prostou amputací, stejně jako dračí hlavy by se nejen brzy vrátily, dokonce by se i projevily s ještě větší silou. Hořící pochodeň, s jejíž pomocí Hérakles úkol dokonal, symbolizuje lidskou vůli, která jediná dokáže zvítězit nad rozpoutanými vášněmi. Po takovémto vítězství se nám navíc dostane další výhody; to co zbylo (v tomto případě žluč mrtvé Hydry), nám ještě může být i jinak užitečné.


Heraklés a
                              Hydra
Hérakles bojuje s Hydrou. Obraz na váze ze 6 století př.n.l., tedy doby kdy žil Pythagoras.

    Pythagoras věděl, že pudy jsou produktem principu "nutnosti" a jako takové že je dostáváme do vínku. Nicméně, dokážeme-li si je podrobit naší vůli, mohou nám prospět při konání dobra. Podobné motivy se také objevují v nesčetných pohádkách; nejlepším příkladem je známá "Kráska a zvíře", kde lidská vůle a laskavost také vítězí nad zvířeckými pudy. Jinými příklady mohou být osmý trumf tarotových karet, který zobrazuje mladou elegantní ženu u jejíchž nohou leží zkrocený lev, nebo také čínská bohyně Kuan-Jin, sedící na hřbetě draka, který jí olizuje ruku. K tomu abychom mohli zažehnout pochodeň naší vůle, musíme ale především mít důvěru sami v sebe. Pokud si nevěříme, pokud si sami sebe nevážíme, pokud dokonce nenávidíme svojí vlastní osobu, jak si potom můžeme vážit čehokoliv ostatního, jak si máme považovat našich bližních?

    Pythagorejci označovali za hlavní lidské neřesti lakomství, popudlivost a pošetilost. Jejich společným jmenovatelem je potom nespravedlnost. Chce-li se člověk vyhnout těmto neřestem, musí v sobě pěstovat odpovídající ctnosti, střízlivost, odvahu, opatrnost a zejména spravedlivost, kterou považovali za tu největší ctnostnost ducha. Lysis nás varuje, že to čeho jsme v životě nespravedlivě nabyli, v okamžiku smrti stejně ztratíme.

    Na cestě životem neustále narážíme na překážky. Víme již, že Pythagoras rozlišoval dva hlavní motivy, kterými jsou ovlivňovány naše činy: nutnost a vůli. Cokoli se v našich životech děje nestalo se jen pouhou náhodou. To se týká každého našeho kroku, každé byť sebenepatrnější události, na druhou stranu ale také těch největších mezníků před jakými se kdy v životě ocitneme, i dalekosáhlých rozhodnutí, která musíme učinit. To vše je způsobováno lidskou vůlí, která působíce na poli nemesis/karmy/nutnosti, buď naplňuje nebo se protiví zákonu, který pro jednou vytyčila bohyně Spravedlnosti. Pokud je naše vůle v souladu s tímto zákonem, výsledkem je dobro, v opačném případě se rodí zlo. Člověk je ve své podstatě trojjedinou bytostí; má proto při svojí životní pouti k disposici tři smysly, působící v kombinaci s již zmíněnou vůlí. První má především na zřeteli zachování jeho fyzické existence, jeho tělesné schránky — touto silou je náš instinkt sebezáchovy. Druhá síla je zasvěcena lidské duši a je jí naší ctnostnost. Třetí síla se stará o rozvoj naší inteligence, tou je moudrost. V zásadě jsou tyto tři síly neutrální, je na nás a na naší vůli, jak s nimi nakládáme. V případě zneužití se u nich může projevit jejich negativní aspekt, což potom změní sebezáchovu, ctnostnost a moudrost v surovost, neřest a hloupost.

    Instinkt rozpoznává tělesné dobro či zlo, které vnímáme, ctnostnost rozlišuje mezi morálním dobrem a zlem a dává nám je pociťovat, moudrost, působící na rovině inteligence, chápe dobro a zlo, což předkládá našemu schválení. Tímto vzniká další trojice lidských schopností: vjem, pocit a souhlas. Fyzické dobro nebo zlo tak vnímáme buď jako rozkoš nebo bolest, duševně se nám tyto protiklady jeví jako láska nebo nenávist, moudrostí dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží. Podle toho jak nakládáme s těmito nám darovanými smysly, zabarvuje se i nad nimi vládnoucí vůle, která se tak může stát prozíravou či otupělou, ctnostnou či neřestnou, moudrou či nedbalou. Člověk se proto má vždy snažit rozlišovat mezi dobrem a zlem a pokoušet se dopátrat jejich příčin. Dříve než se rozzlobí nad svým neblahým osudem měl by pochopit to, že bolesti a problémy, které ho sužují, si přivodil sám, a to svými vlastními činy. Podle pythagorejského filosofa není tak tělesná bolest opravdovým zlem; tím jsou jen lži, neřesti a hříchy, kterých se dobrovolně dopustil, následkem slabosti vůle. Tělesná či duševní bolest, pokud tyto jsou provázeny ctnostností, mohou být pro člověka vlastně požehnáním. Toho, kdo se nedává strhnout hněvem nebo netrpělivostí nad vlastním osudem, toho, kdo chápe že on sám je původcem zla, které se mu staví do cesty, toho nikdy "bohové neopustí".

    Další radou, kterou filosof uděluje budoucím zasvěcencům, je být opatrný se svými úsudky. Pythagorova filosofie je postavena na teorii jednoduchých čísel a po jedničce, kterou je nekonečné a nepoznatelné božství, které je samo o sobě neschopné projevu, následuje dvojka, dualita. Číslo dvě vzniká rozdělením původní jednoty, která si sama v sobě vytváří opozici. Princip otcovství je už takto odlišen od principu mateřství, světlo od tmy, dobro od zla, atp. Dualita je proto tou prvotní charakteristikou která vládne naším světem; toho si byli až příliš dobře vědomí gnostičtí filosofové, kteří ovšem značně čerpali od novoplatonistů, zatímco tito právě od pythagorejců.

    V duálním světě panuje neustálý rozpor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží a jak Lysis poznamenává, jedněm je bližší ta první, jiným zase ta druhá. Protože rozlišování mezi dobrem a zlem není jen mechanistická záležitost, protože se na něm podílí naše vůle, která může být zabarvena tu tím, tu zase oním, musíme být nejvýše opatrní, než s něčím souhlasíme nebo něco zavrhneme. Pokud se nám zdá, že v něčem převládá zlo, je pro nás moudřejší se odtáhnout a vyčkat, než jednat prudce a neuvážlivě. Je lépe se dobře na vše poptat, vše zvážit, učinit si svůj vlastní názor. Především ovšem platí známé přísloví o zlaté střední cestě.

    Pythagorův svět, celý vesmír, je založen na číslech. Zabývat se tímto podrobněji by nás ale přivedlo na úplně jinou kolej, takže raději přejděme na jiné téma. Pythagorovou filosofií jsem se zabýval hlavně proto, že je to v naší evropské tradici, vlastně první systematický návod k tomu, jak se vypořádat s tím břemenem, které jsme si nasadili na ramena a které se jmenuje lidský život. O tom, že jsme to my sami, kdo je původcem toho, že se rodíme znovu a znovu do tohoto světa, si povíme na dalších stránkách.



▬►  









©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena