Éterické tělo

 

 Protože si nechceme věci zbytečně dále komplikovat, přidržíme se názvů jichž užívá Besantová a které jsem uvedl na předchozí stránce. Poslední tři z uvedených stupňů hutnosti hmoty, stav plynný, kapalný a pevný, jsou nám ovšem důvěrně známy z hodin fyziky a chemie. Z hmoty nacházející se v některém z těchto stavů se sestává vše co je kolem nás viditelné, včetně našeho hmatatelného těla. Také o čtvrtém stavu hmoty, tzv. éterickém, už možná čtenář něco zaslechl; éterickým tělem (stejně tak jako tím dalším, astrálním tělem) se totiž ohání kdejaký rádoby okultista. My se teď pokusíme si povědět něco více o tomto éterickém těle, které je sice pro nás neviditelné, jehož existenci sice věda neuznává, které je ale základem naší životnosti, jak to ostatně nám Čechům naznačuje jeden z jeho sanskrtských názvů, živa. Povíme si o tom, jak toto tělo vyhlíží, jaké jsou jeho funkce, jaká je jeho poloha vzhledem k ostatním zmíněným tělům, at

Éterické tělo bývá někdy také známo pod německým názvem Doppelgänger neboli “dvojník”. Samo o sobě nemá éterické tělo vůbec žádné vědomí; jeho hlavní úlohou je přijímat a hmotnému tělu předávat životní sílu, pránu, takže je vlastně přímo zodpovědné za naše zdraví. Stejně jako hmotné tělo, také éterické tělo umírá a rozkládá se, což je proces k němuž dochází poměrně brzy poté kdy se skončila ta část našeho životního cyklu, která nás poutá k této zemi. Éterické tělo a s ním související elementální síly, bývají obvykle zodpovědné za to, co se nejčastěji projevuje v průběhu spiritualistických seancí, jako klepání stolků, levitace předmětů, jejich materializovaní, aporty, atp.


 
Kirliánská fotografie prstů lidské ruky vlevo, listu rostliny vpravo.


    Všichni živoucí tvorové, tedy lidé,  zvířata a dokonce i rostliny, mají svá éterická těla, která jsou vlastně jejich neviditelnými duplikáty, zpravidla o něco málo většími, takže z našeho hlediska bytostí obývajících prostor o třech dimenzích by se dalo říci, že je přesahují o několik milimetrů až centimetrů. Tato přesahující éterická hmota přitom vytváří jakýsi obal, který je právě tím co vidí lidé s jasnovideckými schopnostmi a za určitých okolností mohou zahlédnout dokonce i běžní lidé. Existuje tak zvaná “kirlianská fotografie”, podle ruského elektrotechnika Semjona Kirliana, metoda vypracovaná ve čtyřicátých letech, pomocí jíž se tato “aura” dá i vyfotografovat a objevuje se potom na fotografiích jako barevné světelné paprsky vystupující z povrchu živé hmoty, na příklad z listu nějaké rostliny nebo z prstů lidské ruky.


Hmotné tělo s tělem éterickým se navzájem prolínají a obě těla jsou spolu pevně propojena, takže pokud se člověk rozhodne pročistit svoje hmotné tělo (na příklad tím, že přijímá jen určité druhy potravin, tak jak to dělají například vegetariáni), zároveň tím také zhodnocuje svoje éterické tělo. Platí to ovšem i naopak. Požíváním narkotik, nadměrného množství alkoholu a podobně, znehodnocujeme svoje éterické tělo; jeho celkové oslabení potom způsobuje, že se stáváme náchylnými k nemocem. Narkotika, včetně marihuany a hašiše, mohou proto při častém užívání mít prakticky nevyléčitelné následky.


Stav media nacházejícího se v transu a stav člověka po užití narkotik mají mnohé společné. Je ostatně známo, že šamani některých domorodých afrických, jihoamerických či asijských kmenů někdy drogy užívají krátce před svými produkcemi; u středoamerických Indiánů to je dokonce i pravidlem. Drogami navozený pocit lehkosti, po němž tolik baží člověk na drogách závislý, se dostavuje proto, že vědomí nebo spíše ta nevědomá část člověka v bdělém stavu, se soustřeďuje na éterické tělo, čímž se vlastně dosahuje více či méně intenzivní formy transu. Čím déle a čím častěji k tomu dochází, tím více se ovšem narušuje přirozená rovnováha mezi éterickým a hmotným tělem. Člověk, jehož život je drogami ovládaný, se takto dostává do permanentního stavu částečné odtažitosti; žije jakoby více či méně nakloněný ke svému éterickému tělu. Hmotné tělo, jemuž se nedostává patřičné pozornosti, mezitím postupně a pomalu chátrá. Celý proces lze zadržet tím, že člověk přestane narkotika brát, návrat k původnímu stavu už ale většinou možný není, rozhodně ne úplně. Přirozené spojení mezi éterickým tělem člověka a jeho fyzickým tělem už totiž nejspíš bylo permanentně narušeno. U lidí, kteří byli po delší dobu pod vlivem návykových drog, i když se jim podaří návyk překonat, se tak i po letech projevují jisté následky. Je na nich patrná občasná duševní nepřítomnost, prázdnota pohledu, atp. Původní vazba éterického a hmotného těla i po letech abstinence zůstává v takovém případě většinou stále ještě mírně narušená.


Pokud se týče stavby éterického těla, tím si nemůžeme být zcela jisti, podobně jako moderní věda nám stále ještě nedokáže přesně popsat co je ve skutečnosti na příklad elektřina. O té se sice ví jak se projevuje, čím a jak se přenáší, jak ji lze vyrobit, její podstata pro nás ale přesto zůstává tajemstvím. Je ovšem pro člověka normální o takovýchto věcech hloubat a nějaká možná vysvětlení si alespoň představovat. O již zmíněných čtyřech stupních hmoty, které následují po pevném, kapalném a plynném a o jejich funkcích, by se pak snad daly vyslovit následující hypotézy:

První éterická rovina

prostředí v němž se přenáší běžný elektrický proud a zvukové vlny

Druhá éterická rovina

Prostředí, v němž se projevují světelné vlny

Třetí éterická rovina

Umožňuje projev útlejších forem elektřiny

Čtvrtá éterická rovina

Prostředí v němž se přenášejí myšlenky mezi jednotlivými mozky


Plynná rovina - vzduch 

Tekutá rovina - voda 

Pevná rovina - země

 

Zdůrazňuji, že výše uvedené jsou pouhé hypotézy, které tzv. vědeckými metodami nelze momentálně nikterak ověřit. Množství praktických léčebných metod, zejména těch které pocházejí z východních kultur, je ale založeno na těchto principech. Podle toho lze říci, že éterické tělo má dvě hlavní funkce. Tou první je příjem prány neboli životní energie, její přenos a rozdělení do hmotného těla. Druhou jeho funkcí je být prostředníkem mezi hmotným tělem a o mnoho jemnějším tělem astrálním. Stará se přitom také o přenos vědomí z astrálních i vyšších sfér do hmotného mozku a nervového systému. Pro tyto účely si éterické tělo vytvořilo jistá centra, tzv. čakry, tedy jakési brány jimiž naše vědomí může proniknout do vyšších sfér existence. O nich se ví už od pradávných dob a právě s nimi pracují ti léčitelé, kteří užívají výše zmíněných metod. Západní lékařská profese velice zdráhavě začíná připouštět možnost jejich existence teprve v poslední době. Kdyby byla v tomto směru více otevřená, asi by si ušetřila hodně práce. Doplatily by na to ale farmaceutické společnosti, takže je to pouhá utopie.


Éterické tělo je ve své zásadě jen neviditelnou částí těla hmotného, může proto být jen přechodným sídlem našeho vědomí a to jen za určitých okolností. Jakýkoliv odklon od jeho hlavních funkcí je nepřirozený a nezdravý; u normálních a zdravých lidí je v bdělém stavu oddělení éterického těla od těla hmotného téměř nemožné. Výjimkou bývají právě lidé s mediálními schopnostmi, u nichž k takovémuto oddělování dochází poměrně snadno a kteří jsou tudíž vlastně úchylnými jedinci. Zde také bychom pravděpodobně mohli hledat původy na jiných místech zmiňovaných nestálostí charakteru, závislosti na alkoholu či na drogách (jak známo, dokonce i samotná Blavatská byla velmi silným kuřákem) i častých zdravotních problémů, které je postihují.


K definitivnímu oddělení éterického “dvojníka” od hmotného těla dochází až v okamžiku smrti (čímž se budeme podrobněji zabývat v samostatné kapitole). K dočasnému oddělení může ale někdy dojít, nejčastěji při náhlých nehodách. Po podání anestetik také dochází k částečnému a někdy i k úplnému, i když dočasnému, oddělení éterického těla. Může se potom stát, že oběť nehody nebo pacient během operace, se s pocitem podivné netečnosti a odtažitosti (jak to mnozí z těch, kteří něco podobného zažili, celkem shodně popisují) dívá na svoje bezvládné tělo ležící na silnici či na operačním stole, na ambulantní zřízence, na doktory a jejich asistenty, kteří jsou kolem něho shromážděni.


Takovéto případy byly sice mnohokráte a dosti podrobně popsány a to věrohodnými svědky, většinou se ale nad tím stejně nakonec mávne rukou a prohlásí se, že dotyčný se stal obětí nějakých halucinací. Na mysl mi připadá ještě jeden podivný a materialistickými vědními metodami těžko vysvětlitelný úkaz. Lidé, kteří přišli o část těla, na příklad ti kteří měli amputovánu nohu, si občas stěžují na bolesti, které jim připadají jakoby vycházející z té neexistující části, třeba z prstů amputované nohy. Uznáváme-li existenci éterického dvojníka, je nám to snadno vysvětlitelné. Éterické tělo zůstalo i po amputaci celé, odříznuta byla pouze hmotná část nohy a mozek tudíž třeba i po letech stále ještě reaguje na určité podněty podávané mu éterickým dvojníkem.

Životnost

 

Podle indických mudrců prastarých dob i současnosti, existují tři hlavní síly, vycházející ze slunce a působící na naši planetu. V sanskrtu jsou tyto síly nazývány fohat, prânâ a kundalíni. Moderní čtenář vychovaný kulturou západu většinou očekává, že se mu dostane aspoň nějakých informací, které by mu pomohly si tyto síly zařadit do schematu vytvořeného naší vědou, který je mu známý už od doby kdy sedával ve školní lavici. To je téměř nemožné, protože zmíníte-li je před moderním vědcem, asi se na vás s účastí podívá, ale nebude se s vámi dále moc bavit.  Fohat, prânâ a kundalíni jsou totiž pojmy s nimiž moderní vědec běžně obeznámený není. Jsou spíše podobné třem “živlům” filosofů antiky, jimiž jsou vzduch, voda a oheň (čtvrtým živlem přitom byla pevná země). Přesto se o jistou definici pokusím. Fohat ve své podstatě zahrnuje všechny fyzikální síly které známe a které jsou navzájem konvertibilní. Víme kupříkladu, že elektřinu si můžeme vyrobit s pomocí turbíny poháněné pohybovou silou vody. Lze ji ale také vyrábět ale pomocí slunečních panelů, které využívají světelné energie nebo také parním strojem, poháněným tepelnou energií, či v atomovém reaktoru, případně také s použitím magnetu, atp. Řekneme-li si nyní velice zjednodušeně, že fohat je elektřina, nebudeme snad příliš daleko od pravdy.


           

O práně, životní síle, jsem se už zmiňoval. Je to jedno z těch sanskrtských slov, která přešla do mnoha jazyků a užívá se celkem běžně i v češtině. To přesto, že oficiální věda pro pránu zatím místo nemá, i když někteří biologové údajně začínají docela vážně uvažovat o tom, zda by ji snad neměli adoptovat. Sanskrtské slovo prânâ vzešlo ze spojení slov „pra” (dále) a „an” (dech, pohyb, život). Jeho významem je tedy “pokračující život”, neboli životnost. Spojení pojmů dech a život ovšem nacházíme také hned na počátku Starého zákona, kde Bůh, poté kdy vytvořil člověka z hlíny, tedy z hmotného materiálu, vdechuje do chřípí prvního člověka Adama duši (které se hebrejsky říká nešáma), čímž ho oživuje. V hebrejském konceptu je Adam pánem všeho tvorstva; stejně tak i pro sanskrtské mudrce je prânâ univerzálním dechem života, který oživuje celou přírodu a který pochází přímo od Brahmana.


Kundalíni  je silou o níž se toho ví poměrně nejméně, zato se o ní o to víc spekuluje. To hlavně proto, že jistým způsobem souvisí kundalíni s našimi pohlavními pudy. Už to jí zaručuje popularitu v jistých kruzích a to se do ní ještě ani nedaly reklamní agentury. Raději se zatím zmíním jen o tom, že má kundalíni spirálovitý charakter, podobně jako model DNA a že se jí proto také říká “hadí síla”.



Biblický příběh o Evě, kterou svede had, je vlastně o probuzení hadí síly kundalíni.


Pránu přijímají všichni živočichové, rostliny, dokonce i minerály. Ty poslední pochopitelně v mnohem menším množství. Bez dostatečné zásoby prány by příroda prostě nemohla existovat. Nesmírně důležité je také to, že příjem a rozdělení životní energie se musí dít rovnovážně; nadměrné množství prány může totiž ohrozit život organizmu stejně tak, jako její nedostatek. Blavatská přirovnává pránu ke kyslíku, který přijímáme dechem a který je aktivním chemickým prvkem, nutným k existenci veškerého organického života. Dusík, který je naopak pasivní, se zdá být hlavním komponentem éterického těla. Píši „zdá se být“, protože za současného vědění nemáme pro nic takového důkazy. Centrální nervový systém, jímž jsou naše těla ovládána, je ovšem vytvořen z pevné látky, aktivizován je ale právě onou pránou, která na úrovni éterického těla proudí v oblastech nervů a přenáší vnější podněty, stejně tak jako pohybové podněty vyprovokované mozkem, buď cílevědomě nebo automaticky.


Pokud cituji Blavatskou nebo jiné theosofy z těch, kteří přišli krátce po ní, potom je nutné ovšem brát v úvahu, že tito mohli ve svých analogiích užívat pouze přirovnání s vědeckými obory a vědomostmi na úrovni doby v níž žili.  Chemie byla v tomto směru tehdy poměrně nejdále, zatímco na příklad atomová fysika ještě vůbec neexistovala. Kdyby se byla Blavatská narodila o sto let později, jistě by její spisy a komentáře byly poněkud jiné. Ve své době mohla reagovat jen na té úrovni, jakou jí povoloval aktuální stav vědy. V dnešní době jsou zde vědci v mnoha oborech, kteří se zároveň zabývají i theosofií. Jen ti z nich, kteří nejsou závislí na příjmech z obvyklých zdrojů, se k tomu běžně přiznávají.


    
Čakry

   

Éterické tělo, stejně tak jako všechna ostatní těla neboli principy, o nichž si povíme později, si v průběhu evoluce vytvořilo silová centra, které se v sanskrtu nazývají čakry (nebo často také čakramy). Toto slovo značí kolo nebo otáčející se disk. Čakry jsou umístěny na povrchu éterického těla, tedy asi půl centimetru od povrchu kůže. Člověku, který má jasnovidecké schopnosti, se čakry jeví jako více či méně rychle se otáčející víry, s viditelným prohloubením uprostřed. Velikost, výraznost i rychlost otáčení se u jednotlivých lidí značně liší; u těch méně duchovně vyspělých bývají čakry někdy jen stěží viditelné, pomalu rotující, velikosti asi pěti centimetrů. Duchovně značně vyspělí jedinci naopak mohou mít čakry v poměrné velikosti až nějakých patnácti centimetrů, někdy i víc, zářivé, skoro jako malé sluneční kotouče. Není jistě náhodou, že různým světcům bývaly od nepaměti na obrázcích přimalovávány nad hlavami svatozáře. Jedna čakra je totiž umístěna přímo nad temenem hlavy a je to právě ona, která bývá poměrně největší a tudíž i nejsnadněji viditelná, často nejen jasnovidcům, někdy dokonce ale i těm lidem, kteří mají v tomto směru jen poněkud zvýšenou citlivost. Takže je docela dobře možné, že docela obyčejný člověk žijící před tisíci lety, v době kdy nemusel čelit znečištění ovzduší a kdy nebyl zavalován energickými vlnami telekomunikací jimiž je dnes éter nasycen, mohl celkem snadno zahlédnout značně vyvinutou čakru nad temenem hlavy někoho, kdo byl později prohlášen za svatého.




    Čakry mají dvě hlavní funkce. Tou první je již zmíněný příjem životní síly prány a její distribuce v éterickém těle a odtud i po celém hmotném těle. Druhou jejich funkcí je spojení s odpovídajícími astrálními centry. Jak si později také ukážeme, značnou část našich životních cyklů prožíváme ve stavu, kdy je naše vědomí soustředěno na astrální rovinu existence. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nikdy nemívají žádné sny. Vědecké pokusy přitom dokazují, že každý člověk prochází ve spánku fázemi, kdy se mu sny evidentně zdají. Problém je zřejmě v tom, že lidé, kteří jsou přesvědčeni, že se jim žádné sny nezdají, si do bdělého stavu ze snů, které docela určitě mají, nepřinášejí buď nic nebo jen velice málo. To, jak mnoho si toho dokážeme zapamatovat z našich častých výletů na astrální rovinu, závisí hlavně na tom jak spolehlivé jsou mosty po nichž se nám tyto zkušenosti přenášejí. Lidé, kteří mají plně nebo aspoň dobře vyvinutá éterická centra, jsou schopni si toho zapamatovat víc než ti ostatní.


Celkem existuje sedm druhů prány a jim odpovídajících sedm čaker. To ovšem neznamená, že každé z těchto center by bylo schopno přijímat jen jeden druh životní síly, znamená to pouze, že jeden určitý druh zde značně převládá. Prána přichází z astrální roviny do středu čakry jakoby kolmo vzhledem k rovině povrchu éterického těla (to je poněkud nepřesné,  musíme totiž vzít v úvahu naši neschopnost toho představovat si čtyř a více-dimenzní prostor). Odtud vyzařuje opět v pravém úhlu, tedy souběžně s rovinou povrchu těla. Počet směrů v nichž jsou tyto přímé paprsky vedeny se různí a to podle toho o jakou čakru se jedná. Čakra tak bývá přirovnávána buď ke kolu s paprsky vedoucími od náboje k okraji nebo ještě častěji ke květu. Čakry bývají také spojovány s těmi orgány lidského těla, v jejichž blízkosti se nacházejí. Zde tedy následuje jejich seznam, umístění a odpovídající sanskrtské názvy:


   

1. Muladhára – kořenová čakra. Nachází se v tříselní oblasti, mezi řitním otvorem a šourkem u mužů, na zadní straně děložního hrdla u žen. Barvu má červenou. Muladhára odpovídá Malchutu kabalistů, je tedy spojená se zemí, se zemskou energií a s činnostmi, které s ní souvisí. Zabývá se základními aspekty existence a instinkty, jimiž jsou například potřeba jíst, pít, mít bezpečné obydlí, atp. Zablokovaná první čakra způsobuje, že má člověk celkově málo síly - fyzické, mentální i duševní.

 

2. Svadištána – bederní čakra. Nachází se u spodku páteře, je oranžové barvy. Svadištána odpovídá kabalistickému Jesodu. Jako taková má na starosti tvořivé síly, lidské emoce a vztahy, sexuální energii. Zablokování v této čakře způsobuje pohlavní frigiditu a celkové potlačování emocí.

 

3. Manipúra – solar-plexus, žaludek. Nachází se na solar plexu, bývá barvy žluté, až do zlatové. Tato čakra kontroluje osobní vůli a mentalitu člověka. Pokud se zablokuje, následkem bývá ztráta odvahy, narušené myšlenkové pochody, vedoucí k falešným představám, atp.

 

4. Anaáta – srdeční čakra. Nachází se přímo nad srdcem, většinou barvy zelené, často ale také do žluta. Jak každý ví, zde je sídlo lásky a to k sobě samotnému, jakožto i k jiným lidem, k celému světu. Neschopnost milovat či lásku přijímat je způsobena zablokováním této čakry.

 

5. Višuda – krční čakra. Nachází se přímo nad ohryzkem, je barvy světle modré, často až do stříbrné. Zabývá se veškerými projevy člověka, řečí i ostatními způsoby komunikace. Vyjadřovací schopnosti člověka závisejí na správném chodu této čakry.

 

6. Adžna – čelní čakra. Na spodku čela, nad kořenem nosu, mezi obočím, přesně tam kde Indové nosí drahokamy či si dělají barevnou tečku značící tzv. třetí oko. Barva: tmavě-modrá, až fialová. Zabývá se intuicí a duchovními schopnostmi, které scházejí v případě narušené funkce této čakry.

 

7. Saásrara – temenní čakra. Nachází se na vrcholku hlavy, tam kde bývá umisťována královská koruna, bývá barvy fialové, může ale mít téměř jakoukoliv barvu. Přijímá energii shora; jí se řídí celková duchovní vyspělost člověka.

        

Stejně jako mezi západními okultními společnostmi a řády, také mezi těmi východními se vyskytují takové, které se zabývají tím, čemu se obvykle říká „černá magie”. Tyto se často zmiňují o ještě dalších třech čakrách, které podle nich mají spojitost s nižšími lidskými orgány. Nebudu se jimi zde dále zabývat a zmiňuji se o nich hlavně proto, abych čtenáře varoval před některými praktikami, na které může případně narazit, které jsou nejen nežádoucí, ale mohou být také nanejvýše nebezpečné.



Řecká váza z poloviny 6 století př. n. l. s obrazem Héraklese bojujícím s Hydrou.

Z těch regulérních, nejníže položená čakra se nalézá na úrovni posledního obratle páteře. Má čtyři paprsky neboli květní lístky. Toto centrum je hlavním dodavatelem lidské pohlavní energie a bývá také úzce spojováno s “hadí silou” kundalíni která, obrazně řečeno, zde jako do klubíčka svinutý had dříme, dokud není něčím probuzena. Zdali je pro člověka žádoucí se o probuzení tohoto hada vědomě pokoušet, je ovšem nanejvýše sporné. Rozhodně není nijak dobré, když k tomu dojde předčasně. Přesto existují některé nábožné sekty, které si s kundalíni pohrávají a jejichž mnozí členové na to také těžce doplácejí. Prastará indická moudrost o kundalíni prohlašuje, že “dává svobodu jogínům a nasazuje pouta hlupákům”. Pouze ti, kteří se dokáží povznést nad požadavky svých nižších pudů, mohou očekávat, že probuzení tohoto centra jim přinese užitek. Ti, kteří zůstávají otroky svých vášní, naopak riskují, že probuzené síly se obrátí směrem dolů, k již zmíněným nižším centrům, to vše s těžkými duševními, fyzickými a hlavně karmickými následky. Proto zauvažujte nad těmito varovnými slovy: pokud o těchto záležitostech příliš mnoho nevíte, nebylo by pro vás asi dobré si začínat něco s těmi lidmi, kteří příliš hlasitě hovoří o probouzení kundalíni. Na štěstí se to většině z těch, kteří se o to vědomě pokoušejí, nikdy nepovede; pokud si ale o tom chcete promluvit s některým z těch “úspěšných”, poměrně nejlepší příležitosti k tomu vám kynou v ústavech pro choromyslné...


                             
      Kundalini a vzbuzování sexuální energie se v různých formách vyskytuje v umění mnoha kultur. Vlevo indická verze, vpravo staroegyptská.


V ideálním případě stoupá probuzená energie této čakry vzhůru podle páteře až do mozku, kde způsobuje důležité změny a nesmírně zvyšuje intelektuální kapacitu člověka. Protože ale riziko u většiny lidí daleko přesahuje možné zisky, nebudu se dále o této záležitosti rozšiřovat, abych náhodou čtenáře nevyprovokoval k něčemu neuváženému. Pouze zopakuji: pokud opravdu nevíte co děláte, nehrajte si s kundalíni!


Čakra nacházející se nad slezinou má šest lístků. Šest ze sedmi zmíněných druhů prány prochází těmito paprsky a sedmý je absorbován i vyzařován jeho středem. Díky této rovnováze, je tato čakra především zodpovědná za naše zdraví. Lidé s robustním zdravím mívají dobře fungující slezinu, jejíž centrum absorbuje někdy i více prány než jejich organizmus spotřebuje. Nepoužitá prána je v takovém případě éterickým tělem opět vyzařována a takový člověk mívá potom léčitelské schopnosti. Je-li si toho člověk vědom a usiluje-li dokonce o to léčitelem se stát, dokáže tento proces takto dále zintenzivnit. Mnozí lidé se cítí být povoláni k tomu, aby se stali léčiteli. V takovémto případě je pro člověka dobré si uvědomit co ho k tomu vede, zda se jedná o skutečný altruismus. Opravdoví, ryzí léčitelé, totiž instinktivně vědí, že dar, jehož se jim dostalo, nese s sebou také značnou dávku zodpovědnosti. Proto se nepokoušejí na věci vydělávat víc než kolik jim stačí k udržování určité hladiny energie. Pokud tato základní pravidla, která se ovšem v jednotlivých případech mohou značně lišit, přestoupí, mohou očekávat, že zdroj nadbytečné prány po čase vyschne. Zde platí to samé jako o spiritualistických mediích. V tom případě, že si na svých schopnostech vybudují výdělečný podnik, může se jim snadno stát, že v nějakém bodě své léčitelské kariéry mohou být označeni za podvodníky, šejdíře či tak podobně a to i v tom případě, že jejich léčitelské schopnosti byly původně opravdové. Ortodoxní medicína a zejména moderní farmaceutické společnosti, si žárlivě střeží svá teritoria. Lidé s nimi spojení po takovýchto případech neustále pasou a také neustále nějaké nacházejí, protože takový už je běh světa.


Léčivé schopnosti mají ovšem i rostliny a dokonce i některé z těch minerálů u nichž bychom to neočekávali. U těch posledních se sice dá stěží hovořit o éterickém těle, spíše jen o přítomnosti éterické hmoty, ta je ale přesto schopna absorbovat i vydávat pránu. Že nějakou takovou energii vydávat musí i obyčejná kuchyňská sůl se mohla přesvědčit moje manželka, kterou z nemoci, s níž si nevědělo rady dokonce několik specialistů, vyléčil před mnoha lety homeopat tím, že jí předepsal natrium muriatum ve vysoké potenci (tzn. mnohonásobně zředěné). Lidé také odjakživa sbírali a užívali léčivé byliny. Rostliny, minerály i mnohé živočišné produkty, mají léčivé schopnosti proto, že vyzařují určitý a specializovaný druh prány, právě ten jehož se nedostává těm lidem, kteří jsou nějak nemocni. Právě existencí prány je tak možné vysvětlit, jak vlastně působí homeopatické léky, o nichž je statisticky prokazatelné, že po mnohanásobném ředění nemají v sobě už jedinou molekulu původní látky a přesto (nebo právě proto) se jejich účinnost ještě zvyšuje. Zakladatel homeopatické léčby Samuel Hahnemann (vpravo) ve svém Organonu racionální léčby píše následující:

 

Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní silou (autokracií), která hmotné tělo (organizmus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého zdravého nástroje svobodně užívat k vyššímu účelu našeho bytí.

 

To, co Hahnemann nazývá „dynamis”, je ovšem prána. Asi před dvaceti lety jsem v jistém českém internetovém deníku uveřejnil článek, v němž jsem se zastával homeopatie. Článek vyvolal dosti rozsáhlou polemiku, během níž jsem byl prudce napaden několika předními českými vědci - materialisty, které právě to, že silně rozředěný homeopatický lék prokazatelně neobsahuje nic z látky z níž byl původně vyroben, evidentně přivádělo do stavu zuřivosti. Po několika dnech strávených psaním dalších polemických článků a hlavně odpovídáním na četné emailové dopisy, mi začalo být jasné, že tyto skeptiky, kteří budou ze zásady pochybovat o všem na co si nemohou sáhnout, prostě nelze přesvědčit o účinnosti homeopatické léčby, o níž jsem se sám mnohokrát mohl ujistit a kterou mnohokrát potvrdilo i nezávisle vedené laboratorní testování. Tzv. dvojité slepé testy potvrdily to, co homeopati, kteří dávno vyloučili možnosti chemického působení homeopatických léků, tvrdí už pár staletí. Pokud se ale některé ze skeptiků podaří o tom přesvědčit, uchýlí se zcela předvídatelně k teorii o placebu. Což už dávno bylo také vyloučeno, například už jen tím, že homeopaticky lze léčit také zvířata. Přes veškeré snahy skeptiků a zejména farmaceutického průmyslu, jemuž vadí nejvíc, homeopatie jako organizované hnutí existuje už déle než 200 let a je dnes rozšířena prakticky po celém světě. Kdyby nedosahovala žádných výsledků, dávno by už byla zanikla. Opak je pravdou, v dnešní době se stále více pacientů svěřuje homeopatickým lékařům. Proč je tomu tak?


Hahnemann narazil na něco, co se dotýká samotné podstaty bytí. Pokud dáme za pravdu indickým mudrcům a uznáme existenci prány (či dynamis), je nám okamžitě jasné, že tato se přenáší nezávisle na hmotě (tak jak ji chápe materialista) a může tedy být přítomna v léku připraveném až tisícinásobným rozřeďováním původní látky, získané dejme tomu z byliny, jejíž léčebné schopnosti jsou uznávané už po celá tisíciletí. Bylina má tyto schopnosti právě proto, že obsahuje pránu o určitých vlastnostech (mohli bychom se snad i dohadovat, že se jedná o vibrace o určité frekvenci), která se procesem ředění nějakým nám zatím neznámým způsobem vytříbí a jejíž léčebné účinky se takto zmnohonásobí. Když se potom takto vyrobený lék podá pacientovi, vibrace v léku přítomné buď ruší ty, které v pacientovi způsobují nemoc, nebo naopak ladí s těmi vibracemi, které by měl pacient mít když se nachází ve zdravém stavu a tudíž je posílí. Tak nějak si představuji, že homeopatické léky které, jak jsem sám poznal, svou pouhou existencí dokáží rozčilit jinak celkem klidné a rozumné lidi k nepříčetnosti, v zásadě fungují. Pochopitelně, že fungovat nemohou pokaždé a na každém; svou roli jistě musí také hrát karma pacientova i jiné faktory, takže skeptik bude mít po ruce vždycky dostatek případů na něž bude moci poukazovat, když homeopatii prohlásí za šarlatánství. To, že ortodoxní léčba také vždycky úspěšná nebývá, se přitom pomíjí. Tam kde homeopatie úspěšná je, bývá zároveň důkazem (a nevím o žádném lepším) toho, že existuje něco, co můžeme nazvat pránou či dynamis, či prostě životadárnou energií. Může se to sice nacházet mimo dosah přístrojů jimiž vládnou nevěřícní moderní vědci, to ale na věci nic nemění. Je to zde, je to všude kolem nás.


Na rozdíl od přírodních léčitelů, kteří pránou oplývají, některým lidem se naopak životní energie nedostává a ti se potom mohou stát houbami, které do sebe bezděky (ale někdy i vědomě) vtahují energii jiných lidí, zejména těch senzitivních. Je to vlastně jakýsi druh upírství, jemuž můžeme takto být v jejich přítomnosti vystaveni a po němž se můžeme cítit duševně i tělesně vyčerpáni. Nevíme nejspíš co se s námi stalo, pravděpodobně ale máme pocity silných antipatií vůči takovému člověku. Nejsme ale vůči něčemu takovému tak docela bezbranní, i když se vždy nemůžeme setkání s psychickým upírem vyhnout. Pokud k němu dojde, jsme obvykle schopni toho se ochránit, jak si také povíme na jiném místě.


Vyvinuté slezinové centrum umožňuje také člověku si pamatovat více z toho, co zažil během cestování po astrální rovině. Při částečném vyvinutí nebo při jeho náhodné stimulaci, nám někdy na mysli zůstanou prchavé pocity o snadnosti pohybu v tomto prostředí neboli, jak se to populárně nazývá, létací sny.


Centrum umístěné nad pupečním otvorem má deset paprsků nebo lístků. Tato čakra přijímá zejména druh energie, která oživuje naše vnitřní orgány, žaludek, játra, ledviny, atp. Po psychické stránce ovlivňuje především náš emocionální život. Dokonce i v materialisticky zaměřených kruzích v oblasti medicíny je dobře známo, jak se může na příklad stressová situace projevit při tvorbě žaludečních vředů. K tomu dochází tehdy, kdy je funkce tohoto centra omezená a rovnováha narušená. Žaludeční centrum je hlavní bránou do světa emocí, tedy do astrálního světa. Současně s tím, jak se v něm vyvíjí tato čakra, člověk si začíná více všímat astrálních vlivů, aniž by ale vždy příliš dobře věděl o co vlastně jde.


Dvanácti paprsková čakra, umístěná nad srdcem, je sídlem našich citů. Že si jsme toho nějak vědomi, dokazují slova jichž často užíváme v případech kdy jsme o něčem pevně přesvědčeni, i když nevíme proč, i když pro to postrádáme logických důkazů. Tehdy pronášíme něco jako: “Cítím to v srdci!” Probuzené srdeční centrum umožňuje člověku chápat a sympatizovat s jinými lidmi a to na vyšší myšlenkové i duchovní úrovni. O vlídném člověku, který má porozumění pro jiné lidi se ostatně říká, že je “srdečný”.


Pátá čakra má šestnáct paprsků a je umístěna na hrdle, přímo nad ohryzkem. Funkce tohoto centra souvisí se schopnostmi člověka komunikovat se svým okolím a to na více úrovních. Čakra je spojena především se sluchem a je-li plně vyvinuta, umožňuje člověku vnímat zvuk také na astrální úrovni. S pomocí právě tohoto centra je možné “slyšet hlas svého Mistra” neboli hlas svého vlastního “Já”, které se nalézá na vyšší rovině existence.


Šestá čakra má devadesát šest lístků a je zrakovým orgánem na vyšší úrovni. Čtenář možná slyšel o tzv. třetím oku, které je umístěno na čele, těsně nad obočím. Členové některých indických nábožných sekt si značí tuto čakru a dělají si líčidlem na tomto místě tečku nebo, zejména ženy, si zde dokonce nechávají vsazovat drahokam.


Poslední, sedmé centrum, je umístěno nad temenem hlavy. V indických knihách bývá často označováno jako “lotos o tisíci květních lístcích”, přesné množství jeho paprsků je ale udáváno jako 960. Tato čakra má navíc ve svém středu jakýsi vnitřní vír, u něhož lze rozpoznat dalších dvanáct paprsků. Probuzení tohoto centra umožňuje člověku opouštět hmotné tělo i se do něho navracet, aniž by se přitom narušila kontinuita jeho vědomí. Tak zvaná tonzura neboli vyholené místo na temeni hlavy, které mívají katoličtí kněží a někteří mniši, má pochopitelně souvislost s tímto centrem. Původně byla zřejmě míněna k tomu, aby se odstranily jakékoli překážky pro psychické síly, které se meditující mnich pokoušel uvolnit.












©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena