Hned na počátku této kapitoly opětně zdůrazňuji, že znovuzrození neboli reinkarnace je pevnou a nedílnou součástí systému, který se zde pokouším odhalit. O cyklech lidských životů i o jejich částech si povíme ve větším detailu na jiném místě. Nyní se zaobíráme především naším éterickým dvojníkem, jehož “polo-hmotná” substance se skládá ze čtyř éterických podskupin hmoty. Obsáhlá literatura, která se kolem něho vytvořila, užívá mimo sanskrtu především anglické výrazy, z nichž některé jsou dosti těžko přeložitelné do češtiny. Jedním z takovýchto slov je “Self”, což je vlastně slovní předpona znamenající “samo”, v tomto smyslu ale spíše značící totéž jako česká slova “bytost”, “jedinec”, nebo také prostě „Já”. , psáno s velkým písmenem na začátku, což je dobré zdůraznit v dobách internetu kdy, jak si všímám, více a více lidí píše i svá vlastní jména s malými začátečními písmeny. Pokud se ovšem někdo malým být cítí a podle toho se chce i podepisovat, brát mu to nehodlám. Výraz „Já”, si prozatím ponecháme, i když tam kde budu hovořit o samostatném duchovním jedinci, jehož podstata se může projevovat na více rovinách jeho celkové existence, dávám přednost ještě jinému výrazu. Tím je již zmíněná monáda, o tomto pojmu ale víc později. Zde jsme ještě příliš blízko hmotné rovině. Monáda je vlastně pojmem abstraktním, v zásadě netělesná, bezpohlavní, čistě duchovní.


Éterické tělo začíná být budováno ještě dřív než dojde k jeho “obydlení” do hmoty sestoupivším neboli reinkarnujícím se jedincem. Podle esoterické tradice, na jeho stavbu společně dozírají myšlenkové formy čtyř duchovních bytostí zvaných “devaradža”. Devaradža je sanskrtské slovo, složené ze slov deva (opět blízce příbuzné s českým „div, diviti se”) a radža (vládce, král). Podle theosofů má každý projev hmotné existence, tedy na příklad jakýkoliv druh minerálu, krystalu, rostliny, mikroba, zvířete, atd., svoji devu neboli bytost, která je nositelem té které myšlenkové formy nebo, chcete-li, genetického plánu. Devaradža má mnohem větší sféru působnosti, v tomto případě každá z těchto bytostí dozírá na stavbu v jedné z již zmíněných čtyřech podskupinách éterické hmoty. Celý proces je ovšem zaběhnutý a děje se tedy více méně automaticky. Devardžů je celkem sedm; pouze čtyři z nich jsou ale v sopučasnosti aktivní. Později si ukážeme, proč tomu tak je.


Na tomto místě odbočím, jenom krátce, protože se nám zde nabízí přirovnání s hebrejsko-křesťanskou tradicí a s ní související křesťanskou mytologií. Povšimneme-li si občas takovýchto souvislostí, pomáhá nám to průběžně si ověřovat validnost celého systému. K jediné pravdě může ovšem vést celá řada cest. Deva je v zásadě synonymní s andělem, devaradža je potom totéž co archanděl. Archandělů v židovské i křesťanské mytologii je také celkem sedm a stejně tak bývají v současném době zmiňováni pouze čtyři ─ Michael, Uriel, Rafael a Gabriel. Každý z nich vládne nad jednou ze světových stran a pokud půjdeme hlouběji, až do křesťanského kabalismu a hermetismu, také nad jedním z „živlů”, z nichž každý je dále převládajícím prvkem v jedné z podskupin éterické látky.



Sedm archandělů obklopuje Ježíška, na obraze z pravoslavného kostela.



    Tvorba zárodku budoucího dítěte se začíná na éterické rovině, kde se vytváří nejprve éterické tělo, jehož hmotná forma potom následuje. Elementální síly, které přitom působily, se po skončení svých úkolů rozkládají. Kvalita éterické hmoty, která byla k tvorbě těla použita, závisí především na dvou faktorech. Prvním je ten, který ze sedmi základních “paprsků” (neboli formy prány) při stavbě převládal. Druhým faktorem je karma, neboli celková bilance vlastností především morálního charakteru, nashromážděná v průběhu předchozích existencí, kterou si ten který jedinec do budoucího života přináší. Existuje anglický idiom “Like attracts like”, jímž se lakonicky vyjadřuje stejná pravda, kterou potom dále překrásně rozvádí podobné české přísloví:  “Vrána k vráně sedá, moudrý moudrého si hledá”. V tomto případě to znamená, že celkový typ elementální hmoty, kterou k sobě inkarnující se jedinec svými činy v minulosti přilákal, se podílí na stavbě těla, které mu po délku trvání následujícího života připadne. To také ovlivní výběr budoucích rodičů.


Z hlediska našeho systému nemusí tudíž zdaleka být pravdou to, co si drtivá většina lidí představuje, že totiž nijak nemůžeme za to jaké máme tělo, jaký máme mozek, zda jsme přirozeně inteligentní, energičtí, aktivní, či hloupí, pomalí a líní. Karmické souvislosti rozhodují o tom, že jsme více či méně automaticky přitahováni do určitého prostředí a tudíž k rodičům, jejichž geny nám přirozeně vyhovují. Duchovně vyspělejší jedinec přitom má v jistých bodech dokonce možnosti do tohoto procesu zasáhnout; naopak čím nižší stupeň vyspělosti, tím menší bývá v tomto směru iniciativa inkarnujícího se člověka. Podle těchto (i jiných) kriterií je budoucí člověk jakoby nasměrován k tomu genetickému fondu, který jeho celkové situaci nejvíc odpovídá. Ten už se potom  postará o to, aby byla k dispozici látka potřebná ke stavbě budoucího těla. Z takto shromážděného genetického materiálu se potom vybírá při stavbě těla tak, aby to vyhovovalo požadavkům, které se na ně budou klást. Velice zjednodušeně se to tedy dá shrnout tak, že se každému z nás v nastávajícím životě dostane přesně takového těla, jaké jsme si zasloužili a také s tím potenciálem, jaký by nám měl vyhovovat. Neboli, když už jsme u těch přísloví, musíme si sníst to, co jsme si upekli. Jak s tím vším budeme v životě nakládat je ovšem na nás a na naší svobodné vůli, kterou disponujeme v rámci těch limitací, které byly předem určeny a na jejichž plánování jsme se mohli, ale také nemuseli, podílet. O tom, co nastávající inkarnaci předchází a jak dalece se může jedinec podílet na volbách, které je nutno učinit dřív než se do hmoty ponoří, si povíme v pozdější kapitole, která se bude zabývat kauzálním tělem-principem.

   

Duchovní podstata inkarnující se bytosti vstoupí do přímého styku s hmotným tělem až o dost později. Většinou k tomu dochází nějaký čas před narozením, někdy ale i nějaký čas po narození, ve výjimečných případech až do sedmého roku života. Hmota vytvářející éterické tělo dítěte pochází ovšem z matčina těla, takže je důležité, aby budoucí matka udržovala svoje tělo v dobrém stavu a pokud možno se zdržela příjmu nečistých anevhodných druhů potravy. Stejně důležitý je i psychický stav budoucí matky. Myšlenkové formy, které ji obklopují a jimiž se budeme podrobněji zabývat v kapitolách o astrálním a mentálním těle, mají totiž také značný vliv na tvorbu zárodku dítěte. Toto vše nastávající matky často vědí instinktivně a podle toho se také chovají a jednají.


Všechna těla, která člověk během cyklu inkarnace obývá, jsou smrtelná a podléhají zhruba stejnému procesu smrti a následného rozkladu. Pověděli jsme si již, že éterické tělo se může za jistých okolností oddělit na určitý čas od hmotného těla. V takových případech si s ním ale udržuje spojení pomocí jakéhosi provazce, který si dočasně vytváří z éterické látky. Lidé s jasnovideckými schopnostmi a někdy i ti, kteří zakusili stav tzv. “Out of Body Experience” (dále zkráceně OBE), tj. zažili takovéto oddělení při plném vědomí, popisují celkem shodně jak tento provazec vyhlíží. Zhruba se podobá pupeční šňůře, mlhovité a stříbřité nebo šedě namodralé, která vychází často také z pupku, někdy ale i z jiného centra éterického těla a nejčastěji vede do středu zad mezi obě lopatky. Při OBE zůstává tato “stříbrná šňůra”, o níž se takto dokonce píše i v Bibli, neporušená a po opětném splynutí obou těl je éterickým tělem okamžitě znovu vstřebána. Smrt nastává v okamžiku, kdy je tato šňůra přetržena. Jakmile je spojení definitivně ztraceno, éterické tělo se už k hmotnému tělu vrátit nemůže; tělu se následkem toho už nedostává potřebné prány. Tělo se postupně promění jen na pouhý shluk jednotlivých buněk, v nichž život sice může ještě po nějaký čas pokračovat, jen ale dokud tyto nevyčerpají svou vlastní zásobu životnosti. Tělo jako celek je už mrtvé, jeho jednotlivé části ale zůstávají po určitou dobu živé, protože jen tak je možný jeho nastávající rozklad.



Bůh pokojné smrti Thanatos dohlíží na své pomocníky zabývajícími se tělem právě zemřelého člověka.

Poté, kdy se definitivně oddělilo od hmotného těla, éterické tělo se od něho většinou příliš nevzdaluje. Příbuzní zemřelého, pokud mají trochu zvýšenou citlivost, je občas mohou zahlédnout a někdy proto  i vědí, či spíš vytuší, že dotyčný právě zemřel. Skoro každý z nás už někdy slyšel nějakou historku o podivných úkazech jimiž byla provázena smrt některého člověka. Občas padají obrazy se stěn (to se prý mělo stát nejlepšímu příteli mého vlastního otce, v přesném okamžiku otcovy náhlé a nečekané smrti), jindy se ozývají nějaké zvuky nebo je dokonce možné zahlédnout přízrak zemřelé osoby. Pro nás je těžké odhadovat jak často by toto mohlo být způsobováno éterickým dvojníkem zemřelého a kdy by za to mohla spíš být zodpovědná nevědomá část mysli svědkovy, která se snad na jiné rovině existence dozvěděla o tom, co se právě stalo a která takovýmto způsobem na to reaguje. Možné je obojí.


Dochází ještě k jinému zvláštnímu úkazu. Lidé, kteří stanuli na samotném prahu smrti a vrátili se zpět, často popisují, jak celý jejich život proběhl před jejich vnitřním zrakem, v několika vteřinách, jako nesmírně zrychlený film. Jakoby jedinec přitom znovu prožíval každý zapomenutý okamžik své slávy i svých neúspěchů, lásky i nenávisti, s tendencemi které jeho život ovládaly a které si s velikou naléhavostí vyžadují pozornost. Posuzováním právě uplynulého života, jak si později ukážeme, se jedinec bude zabývat i na jiné úrovni. Po takovéto rychlé revizi uplynulého života se obvykle dostavuje stav bezvědomí, během něhož se éterická hmota zbavuje svého spojení s astrálním tělem. Doba trvání tohoto stavu se u jednotlivých případů může značně lišit. Někteří lidé se z obalu éterické hmoty, který se kolem nich vytvořil, dokáží vyprostit už během krátkého času. Jiným to může trvat několik dnů, někdy i týdny, ve výjimečných případech i mnohem déle, dokonce i celé roky.

 


Egyptská kniha mrtvých: Bůh Anůbis, jemuž asistují bohové Thoth (vlevo) a Horus (vpravo) váží duši právě zemřelého člověka. Duše musí být při vážení lehčí než péro z čelenky bohyně spravedlnosti Maat, jinak ji pozře již připravený  netvor Ammit.




Poměrně nejlépe jsou na tom ti lidé, kteří se dokázali už za života připravit na nastávající smrt. Většina náboženských systémů si vytvořila praktiky, které mají k tomu nějak napomáhat. Od nepaměti existující rituály byly na příklad popsány v Egyptské knize mrtvých či v Bardo Thodol neboli Tibetské knize mrtvých; do stejné kategorie ale patří například i rituál zaopatřování umírajících, prováděný katolickými kněžími. Při některých zasvěcovacích obřadech, na příklad v těch prováděných svobodnými zednáři, se symbolicky sleduje posmrtná cesta lidské duše oblastmi jimiž bude krátce po smrti procházet, s důrazem na jisté překážky, na které přitom může narazit a dokonce i s návodem k tomu, jak si přitom pomoci. Ti, kteří se s něčím takovým za života seznámili, dokonce i ti kteří o tom třeba jen četli, jako právě čtenáři této knihy, by většinou neměli mít žádné větší problémy s tím, jak se vyrovnat s posmrtným stavem.


Tohle všechno, bohužel, neplatí o každém člověku. Účelem těchto stránek sice není zabočovat do oblasti literární fantazie (skutečnost ostatně dokáže často daleko předstihnout i tu nejbujnější fantazii), přesto se ale chci na tomto místě zmínit o některých výjimečných případech; to abych poněkud lépe osvětlil situaci v níž se mohou nacházet nedávno zemřelí lidé. V okamžiku, kdy se přerušilo spojení éterického těla s tělem hmotným, ve chvíli kdy se přerušil stříbrný provazec, není už možné pro zemřelého člověka se dostat zpět do svého nyní již mrtvého těla. Většina lidí se s touto situací dokáže celkem snadno vypořádat a navíc, jak si později také povíme, nejsou přitom zcela bez pomoci. K tomu, aby této pomoci mohli ale také využít, musejí mít přinejmenším mysl otevřenou, jinak se k nim „astrální pomocníci” nemohou dostat. Nicméně jsou zde lidé a není jich málo, pro něž neexistuje nic jiného než hmotný život a ti jsou v takovéto chvíli nutně ovládnuti hrůzou. Jsou schopni celkem čehokoliv, jen aby mohli zůstat ve styku s hmotným tělem, s životem tak jak jej znají, s prostředím na něž jsou zvyklí, s majetkem, který pracně nastřádali, atp. Protože jim chybí vůle k tomu, aby se oprostili od éterické hmoty, jejich vědomí se proto nemůže soustředit na astrální tělo, ocitnou se proto v limbu, jakoby zavěšeni mezi oběma světy. Uzavřeni v oblaku éterické hmoty, nemají žádný kontakt s astrálním světem a protože už nedisponují fyzickými tělesnými smysly, jsou odříznuti i od pozemského života. Tento stav někdy trvá dosti dlouho a oběť přitom jistě značně trpí, i když to je zcela jasně následkem její vlastní viny. V různých pověstech o pekle či o očistci se mohou odrážet právě takovéto posmrtné stavy.


Zde také mají původ pověsti o upírech či vampírech nebo o zvířatech posedlých lidskými dušemi, například vlkodlacích. Většina lidí se v posmrtném stavu se z takovéto situace dostává přirozeně tím, že éterický obal, který je obklopuje, se i po déle trvajícím stavu suspenze postupně sám od sebe rozpadne. Jedincům obzvláště fyzicky orientovaným se ve zcela ojedinělých případech může podařit si najít cestu k tomu, jak svoje rozkládající se éterické tělo přiživovat a to tím, že sají životnost z jiných, žijících lidí. Tím také mohou dosáhnout toho, že se jejich již pohřbené hmotné tělo bude rozkládat mnohem pomaleji. Je potom možné, jak se ve všech pověstech o upírech celkem shodně tvrdí, že při exhumaci mrtvého těla, bylo toto nalezeno ve skoro čerstvém stavu, dokonce i dlouhý čas po smrti takového údajného upíra. Nejlepším způsobem jak takovémuto ne zcela zemřelému mrtvému zamezit další činnost, je tělo spálit, jinak se také doporučuje proklát srdce vampíra dřevěným kolíkem. Je na scénáristech hororových filmů se rozhodnout, která z těchto metod přinese víc radosti diváctvu.




Všechna těla, která člověk během cyklu inkarnace obývá, jsou smrtelná a podléhají zhruba stejnému procesu smrti a následného rozkladu. Pověděli jsme si již, že éterické tělo se může za jistých okolností oddělit na určitý čas od hmotného těla. V takových případech si s ním ale udržuje spojení pomocí jakéhosi provazce, který si dočasně vytváří z éterické látky. Lidé s jasnovideckými schopnostmi a někdy i ti, kteří zakusili stav tzv. “Out of Body Experience” (dále zkráceně OBE), tj. zažili takovéto oddělení při plném vědomí, popisují celkem shodně jak tento provazec vyhlíží. Zhruba se podobá pupeční šňůře, mlhovité a stříbřité nebo šedě namodralé, která vychází často také z pupku, někdy ale i z jiného centra éterického těla a nejčastěji vede do středu zad mezi obě lopatky. Při OBE zůstává tato “stříbrná šňůra”, o níž se takto dokonce píše i v Bibli, neporušená a po opětném splynutí obou těl je éterickým tělem okamžitě znovu vstřebána. Smrt nastává v okamžiku, kdy je tato šňůra přetržena. Jakmile je spojení definitivně ztraceno, éterické tělo se už k hmotnému tělu vrátit nemůže; tělu se následkem toho už nedostává potřebné prány. Tělo se postupně promění jen na pouhý shluk jednotlivých buněk, v nichž život sice může ještě po nějaký čas pokračovat, jen ale dokud tyto nevyčerpají svou vlastní zásobu životnosti. Tělo jako celek je už mrtvé, jeho jednotlivé části ale zůstávají po určitou dobu živé, protože jen tak je možný jeho nastávající rozklad.


Šance na to, aby by se čtenář zúčastnil honu na vampíra, jsou ovšem v našich krajích mizivé. Mnohem pravděpodobnější nebo spíše skoro jisté je to, že přijde do styku s vampíry živými, aniž by si toho byl příliš vědom. Jak jsme si již pověděli, nevědomá část naší mysli nebezpečí většinou rozpozná, což se projeví tím, že k takovýmto lidem máme antipatie a celkem automaticky se jim snažíme vyhnout. Někdy to ale možné není. Nacházíme se třeba v davu lidí, z něhož se nemůžeme rychle prodrat ven. Nebo jsme beznadějně upoutáni k sedadlu v kabině Boeingu 727, po celých dvacet čtyři hodin během letu z Austrálie do Evropy, což jsem sám dosti často zažil. Za takovéto situace si nemůžeme příliš vybírat vedle koho sedíme, v bezprostřední naší blízkosti se nachází možná stovka jiných pasažérů a šance, že někteří z nich nám mohou být nepohodlní, je dosti značná. Znám lidi, kteří tvrdí, že po takovémto letu to vždycky odnesou nějakou nemocí. Je sice pravdou, že klimatizační zařízení v letadle je ideálním prostředkem k roznášení všemožných bacilů a virů, stejně dobře je ale možné to, že hlavní příčinou nemoci je úbytek životní síly, kterou si od nich někdo pro sebe bez dovolení vypůjčil, zatímco oni podřimovali v křesle někde nad Indickým oceánem...

Za podobných okolností bývá pro nás žádoucí si kolem sebe vytvořit ochranné pole. Naše éterické tělo je toho schopno, vše co k tomu potřebuje je, aby se přitom zapojila naše vůle a představivost. Soustředíme se na chvíli a představíme si, že si kolem sebe vytváříme ochranný obal. Důležité je, abychom se přitom vyvarovali negativního přístupu k věci. Dáváme průchod jen kladným myšlenkám. Nechceme se zcela izolovat od světa, chceme jen zabránit průchodu nepříznivých vlivů. V mysli proto zmobilizujeme jen to dobré co v nás je a intenzivně si představujeme, že vítáme jen podobnou dobrotu. Éterická hmota se potom už sama zformuje tak, aby kolem nás vytvořila ochranný val. Pokud nám má takovýto obal vydržet po určirý delší čas, jako třeba v uvedeném případě zámořské cesty letadlem, několikrát jej stejným způsobem oživíme, zejména těsně předtím než se uložíme ke spánku.












©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena