Je na místě, abychom si pověděli víc o smyslových orgánech jimiž disponuje naše éterické tělo. Každý z nás máme do jisté míry vyvinuté schopnosti “nadpřirozeného” vnímání. V podstatě lze na příklad rozlišit dva způsoby tzv. jasnovidectví, první nižšího a druhý vyššího řádu. Ten první se vyskytuje zejména u primitivních národů a je v dnešní době na ústupu. Projevuje se na příklad ještě sporadicky u australských domorodců. Většina z nich už sice žije uprostřed naší západní civilizace, některé kmeny si ale ještě stále uchovávají aspoň do jisté míry svou původní vnitřní soudržnost. V takovýchto případech se někdy stává, že člověk domorodého původu, který už léta pobývá v některém z australských měst, kde třeba i vlastní dům a chodí pravidelně do práce, náhle z ničeho nic zmizí. Australany tohle nijak zvlášť nepřekvapí, vědí, že dotyčný “went walkabout”, šel na vandr. Civilizovaný domorodec totiž podlehne neodolatelnému nutkání odebrat se na určité místo, pravděpodobně kdesi daleko v buši, nejspíš někde v oblasti která kdysi bývala teritoriem jeho původního kmenu, na místo kde třeba nikdy v životě předtím ani nebyl. Tam se potká s jinými domorodci, které osobně nikdy předtím nepoznal a které tam zavedla stejná náhle se dostavivší touha. Společně zde pobudou několik dní, provedou nějaké rituální tance a potom se zase rozjedou do svých současných domovů, často na tisíce kilometrů vzdálených! Tohle ale snad není jen výsadou australských domorodců. Mám to totiž z dobrých pramenů, že podobně si občas počínají také někteří z těch nejhorlivějších českých trampů!


Výše uvedené je příkladem nadpřirozeného smyslu, fungujícího naprosto podvědomě. Takovéto smysly mívají ostatně i zvířata. Podobnou životní pouť vykonávají také třeba jeseteři když se vracejí do horních toků řek a to stejnou cestou kterou se vydali v mládí a kterou také pluli jejich předkové. Takto se chovají také někteří ptáci. Signál, který je k tomu vede a jehož podstata uniká většině fyzicky orientovaných environmentalistů, vydává v případě zvířat tzv. skupinová duše, o níž si povíme mnohem víc o něco později. Pro lidi tento signál přichází jaksi shora a je zaznamenán éterickým smyslem a předán hmotnému mozku, v němž se projeví jako nejasné ale neodolatelné puzení. S postupující civilizací se takováto senzitivnost ztrácí a naopak se prohlubují intelektuální schopnosti člověka. Přitom ale, pokud se člověk dostane na duchovní úroveň vyššího řádu (například studiem theosofie či jiných esoterických systémů), podobné jasnovidné schopnosti se mu mohou opět vrátit, tentokráte ale také na vyšší úrovni.


Každý z nás jsme do jisté míry schopni vyvinout v sobě to, pro co se v posledních letech ujal název ESP (zkratka pro Extra-sensory perception neboli mimosmyslové vnímání). Ale pozor! Jestliže se někdo domnívá, že se takto dozví jaká čísla si má příště vsadit do loterie, potom ho musím zklamat. S určitou dávkou trpělivosti se určitě dá získat to, čemu se v hindustánštině říká sidhi. Pod tímto názvem je shrnuta celá škála schopností které nám mohou připadat jako nadpřirozené, počínajíce od malých vnuknutí, až po levitace či materializace, jaké v 19 století prováděla ta nejslavnější západní media, např. Colin Evans (vlevo) nebo také afričtí šamani, jako ten na obrázku (vpravo), který se dokonce nechal při svém představení natočit kamerou. Na vyspělého indického jogína, který je mistrem tzv. radža jógy neboli “královské jógy”, neudělá ale člověk který si osvojil nějaké ty sidhi nijaký zvláštní dojem. Spíše naopak. Předvádění takovýchto schopností je podle moudrých jogínů spíš známkou jisté duchovní zaostalosti. Dalo by se také říci, že je to důkaz převládajícího egotismu.


Neuškodí snad, když na chvíli odbočíme a podíváme se na problém z hlediska psychologického. Náramně se nám k tomu hodí následující analogie, kterou jsem již zmínil v jiné knížce, která je ale natolik názorná, že stojí zato ji zde zopakovat. Představme si dům o několika patrech. Těch může jistě být víc, pro zjednodušení nám ale stačí přízemí a dvě patra. Naše vědomá stránka, kterou v tomto příkladě nazvu ego, přebývá v přízemí domu, v němž je domovníkem. V prvním poschodí bydlí nájemník, nad ním další lidé, zatímco skutečný majitel domu obývá nejhornější patro. Zaklepeme-li na dveře domu jako návštěvníci, přijde nám otevřít domovník, v tomto případě symbolizující naše ego. Jak už tomu u domovníků bývá i tento je veskrze prosáklý vědomím vlastní důležitosti a bude proto před námi předstírat, že on je tou nejdůležitější osobou v celém domě. Dávno totiž zapomněl, že je pouhým zaměstnancem, že jeho úkolem je starat se o budovu, uvádět návštěvníky a tak podobně. Chceme-li se dostat dál, musíme takovéhoto namyšleného domovníka něčím usadit. Existují různé nábožné sekty, které přítomnost svého domovníka nesou těžce a nejraději by s ním udělaly krátký proces. Pokud ale našeho domovníka prostě zlikvidujeme, nijak si tím nepomůžeme. Kdo nám potom bude otevírat dveře? Domovník má v domě své místo, pouze je nutno mu objasnit jaká je jeho skutečná pozice, že není žádným majitelem, dokonce ani nájemníkem, že je pouhým zaměstnancem. Pokud si tohle domovník uvědomí, může třeba začít dobře vycházet s nájemníkem v prvním patře a dokonce i samotný majitel domu ho třeba někdy pozve k sobě na večeři a předá mu nějaké své moudrosti. Pokud mu to jeho namyšlenost nedovolí, dokud si podrží klapky na očích, zůstane ušmudlaným domovníkem, který si ani není příliš vědomý existence jiných, vzdělanějších a důležitějších lidí v domě.


Naše egotická, domovnická stránka, nám často a hodně znesnadňuje výstup do vyšších pater. Pokud jde o náš duchovní vývoj, často se nás pokouší něčím oslnit nebo nám namluvit, že různé jevy, na příklad ty předváděné spiritualistickými médii, jsou známkou duchovní vyspělosti. Ubíráme-li se cestou duchovního vývoje, začnou se nám i kolem nás dít určité věci, začneme si všímat toho, co jungovští psychologové nazývají synchronistickými událostmi, projeví se v nás některé až doposud netušené schopnosti. Někdy to bývají maličkosti. Zazvoní nám třeba v bytě telefon a než zvedneme sluchátko, prostě víme, že to je někdo na koho jsme už málem zapomněli, kdo nás teď po letech chce znovu navštívit. Dokonce třeba i tušíme, co po nás chce... Jsou to takové malé odměny za to, že jsme byli pilní, taková drobná ujištění, že se na té naší cestě někam dostáváme. Nesmíme se ale nechat něčím takovým příliš unášet, příliš na takových věcech nesmíme budovat. Nejsou totiž nijak stálé, po čase mívají tendenci opět zmizet. Jestliže se nám zdá, že nás naše náhlá vnuknutí, na něž jsme si už pomalu začínali zvykat, náhle opustila, ani tím bychom se neměli nijak trápit. Pravděpodobně to totiž znamená, že jsme postoupili o stupínek dál a že synchronistické události, které nám to posléze mají potvrdit, se ještě nacházejí v inkubačním stádiu. Po nějaké době se tyto schopnosti nejspíš znovu vrátí, mohou se nám začít dít častěji, atp. V žádném případě si nesmíme povolit, abychom se stali arogantními jen proto, že se nám dostalo nějakých “nadpřirozených schopností”.


Pokud to nepřeženeme, našemu éterickému zraku můžeme trochu pomoci ve vývoji. K tomu účelu zapojíme svoji představivost. Jednou takovou nenásilnou metodou bývá na příklad si představovat, jak asi může vypadat nějaká část hmotného předmětu kterou nevidíme, na příklad vnitřek zavřené krabice nebo část stěny nacházející se za rohem budovy. Pokud provádíme takováto cvičení pravidelně, pravděpodobně zjistíme, že naše “dohady” se začínají pomalu upřesňovat a snad i překračovat hranice vytyčené teorií pravděpodobnosti. Je to dobré duchovní cvičení, jen ale pokud mu nebudeme přikládat příliš veliký význam.


Rozhodně nedoporučuji to, co dělají mnozí spiritualisté a co nazývají “sitting for development”, volně přeloženo “vývojový kroužek”. Byl jsem svědkem toho, kdy byli lidé při podobných příležitostech nabádáni k tomu, aby se soustředili na již zmíněné kundalíni a pokoušeli se nechat tuto dřímající hadí sílu vystoupat podél páteře nahoru do mozku. Což může být krajně nebezpečné, jak jsme si již pověděli. To, že to bylo míněno dobře, na věci moc nemění. Snažit se o předčasný vývoj mediálních schopností, které jsou potenciálně ukryté v každém z nás, paradoxně může spíš takový vývoj zbrzdit. Spiritualisté mívají své „vývojové kroužky“, v nichž se často pokoušejí právě o to vzbudit v lidech tyto schopnosti předčasně, což nemusí vždycky být dobrá věc.


                   


         Na tomto místě otisknu část přednášky kterou v září v roce 1929 přednesl v Ostravě v té době známý český nakladatel Bedřich Kočí, o němž se v Česku dnes už ale nejspíš moc neví. Kočí byl původně theosofem, později ale přesedlal na antroposofii, která měla v té době v Evropě větší slovo, díky zejména práci Rudolfa Steinera. Kromě toho byl Kočí neobyčejně úspěšným (a tudíž silně pomlouvaným) lidovým léčitelem.


Je jistě mnohem pohodlnější nevěřit v nic víc, než v tento život hmotný. Mnohé zlo, které zde lidé páší zdánlivě beztrestně, svádí k následování. Jen tato morálka vnesla tolik sobectví, bezohlednosti, falše a podvodů do života dnešních lidí, kteří se starají jen o to, aby den za dnem proplouvali šikovně mezi úskalími zákona, a necítí pražádné zodpovědnosti za své činy.

Až lidstvo bude poučeno o tom, že existuje posmrtný život, až bude poučeno o tom, co na nás čeká, až se naše duše odpoutá od fyzického těla, až si bude vědomo toho, že každý náš skutek, každé naše slovo i každá naše myšlenka vytváří vlastně náš vlastní osud a nese také své ovoce, že všecka utrpení, která nás potkávají, mají svou příčinu právě v našich skutcích, ať v tomto životě nebo v životě předcházejícím spáchaných, pak snad dá si mnohý lepší pozor na své skutky a bude více přemýšlet o tom, co je správné a jak by měl jednat. S tohoto hlediska spiritism má veliký význam. Nesmí však být zneužíván tak, jak se povětšině dnes děje, k věcem hmotařským, které s duchovní podstatou pravého spiritismu nemají nic společného.

Možno říci, že spiritism je pouze prvým krokem na první stupeň duchovního poznávání. Má nás přivést k přesvědčení, že naše duše existuje již od počátku světa, že musela projít dlouhým vývojem, mnohými reinkarnacemi, že jsme žili zde již v mnoha a mnoha různých životech, ve kterých jsme sbírali vždy nové a nové zkušenosti. Spiritism přesvědčí nás, že toto naše opětné vtělování poskytovalo naší duši příležitost, aby se zušlechťovala a zbavovala různých svých vad a chyb, které jsme na sebe nabrali při svém sestupu z Otcovského domu až do hmoty i na svém vzestupu z této hmoty výše.

 

Neexistuje žádný pevný časový rozvrh, jehož by se musel student držet při studiu esoterické nauky. Každý z nás jsme totiž absolutně unikátní bytostí, každý z nás jsme tudíž i svým vlastním zákonodárcem. Ovšem, jsme proto také plně zodpověděni za veškeré své činy, dobré či špatné. Existující vyšší formy spravedlnosti se vždy a neúprosně postarají o to, že „sklidíme to, co jsme zaseli”. O tom, jak lidské životy bývají ovlivněny karmickými zákony, si také ještě povíme víc v dalších kapitolách.












©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena