Vojen KoreisReinkarnace a věčný poutník
Úvod Lidská těla Astrální rovina
Kdo jsme? Éterické tělo Hlas ticha
Stvoření či evoluce? Zrození a smrt Mentální tělo
Taroty Funkce éterického těla Kauzální tělo
Pythagoras Astrální tělo Funkce kauzálního těla
Zlaté verše Život po smrti Planetární řetězce





    Život po smrti
   

Téma posmrtného života si prostě vyžaduje samostatnou kapitolu. Vše co se nás týká, celý náš život, vše okolo nás, je především o cyklech. Máme zde denní cykly, týdenní, měsíční, sezónní, roční a jiné a jiné. Řídí se jimi celý náš svět, glóby, planetární řetězce, sluneční soustava, vesmír. Když nad tím člověk jen trochu hlouběji zapřemýšlí, uvědomí si, že by bylo opravdu s podivem, kdyby naše životy se neřídily podobnými zákony. Kdybychom měli umřít a . . . nic . . .?


Budeme se nyní zabývat situací v níž se člověk nachází poté, kdy překročil práh smrti za normálních, ale někdy i neobvyklých okolností. Jednotlivé případy se sice mohou vzájemně lišit, často i značně lišit, je zde ale určitá už dobře prošlapaná cesta, jíž se lidská duše ubírá a o níž se ví v jistých kruzích zasvěcenců už po tisíciletí. Proroci, vůdcové  či zakladatelé náboženských hnutí všech věků, lidé jimiž byli například Pythagoras, Buddha, Krišna, Lao Tse, Konfucius, Platón, Apollonius z Tyjány, Ježíš Kristus, atp., své žáky učili o tom, že jsou zde jiné sféry, jiná království, jiné roviny existence, obývané jinými bytostmi, kam my také míříme a kam se dříve či později také dostaneme. Jakým způsobem se tam dostaneme, čím nám bude nutno procházet a s čím se budeme muset vyrovnat, to vše se více či méně zastřené nachází v různých rituálech provozovaných po celém světě, zpočátku v jeskyních či na lesních mýtinách, později ve svatyních, chrámech, kostelích, kaplích, katedrálách, při všemožných shromážděních jaká lidé pořádají už od nepaměti. Tam, kde je přítomna široká veřejnost, jako na příklad při pravidelně se konající mši v běžném vesnickém kostele, to nebývá obvykle příliš patrné; vše je zde podáváno jaksi všeobecně, přesto ten “kdo má oči uvidí a kdo má uši uslyší”. Čím vybranější je společnost, zejména pokud se jedná o morální stránku člověka, tím soustředěnější a specifičtější budou potom rituály, jejichž pomocí se přítomným dostává instrukcí či aspoň náznaků toho, co bude dál, co je očekává.


Protože o to zde především jde: dozvědět se co bude, co se s námi stane po smrti, jíž žádný z nás neujdeme. Z toho si potom také snad budeme moci odvodit jiné věci, najít odpověď na jiné otázky, na ty nejhlavnější: odkud jsme přišli, kam směřujeme, co tu děláme, jaký je smysl toho života, který právě prožíváme. Některé společnosti, jako svobodní zednáři, rozenkruciáni, templáři, či někteří buddhističtí lámové, podávají svým členům dosti podrobné instrukce o posmrtném stavu člověka, znázorněné v rituálech, jejichž původ bývá prastarý. Theosofové, kteří se rituálními obřady většinou příliš nezabývají (pokud individuálně nenáležejí i k jiným spolkům, které se takto zaměřují), mají zato na toto téma značně rozsáhlou literaturu. Z ní si na následujících stránkách pokusíme vybrat to podstatné.



Zážitek blízké smrti

 

Slovo karma se v západních zemích ujalo až poměrně nedávno. Hlavní zásluhu na tom má opět theosofie. Dnes už i lidé, kterým slovo theosofie vůbec nic neříká, vědí alespoň zhruba, co slovo karma znamená, že člověk sklidí to, co zasel. Tohle ovšem nalezneme i v křesťanské víře, v učení Ježíšově, sv. Pavla i pozdějších světců. Je to hluboce zakořeněné; nachází se to už u starořeckých mudrců, kteří měli svou nemesis, což má velmi podobné mínění.


Karma je ovšem záležitostí individuální, proto nelze o ničem z toho, co nás očekává, nikdy hovořit jinak než dosti povšechně. Ve druhé polovině dvacátého století se začalo stále víc lidí zabývat těmi případy, kdy byli lidé klinicky mrtví a “vrátili” se na tento svět. Mezi těmi kteří vyšetřovali “near death experience”, zážitek blízké smrti, byli také četní doktoři, zejména psychologové, následkem čehož už máme k dispozici velmi dobře vedené záznamy. V nich se kromě individuálních variací nachází řada podobných rysů. Na ty se nyní podíváme.


Nedávno se v tisku snad po celém světě objevila zpráva o americkém chirurgovi jménem Eben Alexander, který se specializuje na operace mozku a který, poté kdy onemocněl zánětem mozkových blan, upadl na celý týden do bezvědomí. Dr Alexander byl, spolu s mnoha svými kolegy, po dlouhá léta své činnosti jako chirurg, pevně přesvědčen o tom, že to co člověk prožívá, veškeré jeho vědomí, je pro něj „vytvářeno“ mozkem, zejména mozkovou kůrou. Slyšel prý o podobných zážitcích jaké měl mít později on sám od některých z pacientů, vždy si ale myslil, že se jedná jen o „zbožné přání“. Poté kdy se sám probral z kómatu, změnil ale úplně svůj názor. Pro americký časopis Newsweek o něco později napsal článek, v němž popisuje co se s ním dělo během toho času, kdy byl ve stavu tzv. NDE, near death experience. Jeho zážitek blízké smrti je typický pro tyto případy: cesta tunelem, setkání se zářivými bytostmi, zrychlený pohled na svůj uplynulý život, atp., věci o nichž si zde ještě povíme. Co se tedy událo těm, kteří se byli podívat na druhé straně a vrátili se, aby nám o tom mohli povědět?


Lidé, kteří měli značné bolesti, v případech zážitku blízké smrti tyto většinou okamžitě ztratí. Často si bývají vědomi toho, že se ocitli nějakým způsobem odděleni od svého hmotného těla, které přitom mohou i vidět, třeba ležící na operačním stole obklopené lékaři, či celé potlučené někde na silnici po automobilové nehodě, atp. Mohou se dokonce i snažit o to domlouvat se s operujícími lékaři, se zdravotníky, či s okolostojícími lidmi, pochopitelně neúspěšně. Teprve po čase jim snad dojde, že se pro ně stali neviditelnými a neslyšitelnými. To, že celá věc nebyla jen nějakou halucinací či snem, jim potom dokazuje to, že jsou schopni opakovat přesně to co bylo přitom řečeno, popsat to co se dělo s jich tělem, zatímco oni se nacházeli kdesi jinde, i když mučivě blízko. Po případě si to vše mohou později i ověřit tím, že hovoří s těmi lidmi, kteří při tom byli. Nicméně, typicky bývají značně opatrní v tom komu se s tím svěří, s kým o takovémto prožitku hovoří a co přesně o tom jiným lidem povědí. Tuší totiž instinktivně, že lidé jim spíš věřit nebudou a nechtějí jim tudíž být pro smích. Hodně dlouho si proto vybírají, než se rozhodnou komu se mohou svěřit.


Dosti často se stává, že lidé kteří přežili svou smrt a vrátili se do svého těla, prohlašují, že prožili jakousi mnohonásobně zrychlenou a zhuštěnou revizi celého svého života, od útlého mládí až do okamžiku “smrti”. Jiným dojmem, který si mnozí odnášejí, bývá pocit toho, že je zde přítomna jakási překážka, stěna, zeď, plot, vodní tok, ale snad daleko nejčastěji tunel, na jehož konci se nachází světlo. Tímto tunelem musejí projít, případnou překážku musejí překonat, přenést se přes ni… Na druhém konci bývá potom bytost, často popisovaná jako “zářící postava”, anděl, Ježíš Kristus, Krišna, Buddha, to podle toho, jaké náboženské výchovy se jim dostalo. Zajímavé přitom je, že i zapřísáhlí ateisté tuto zářící bytost v takovéto situaci potkávají. Mohou ji potom mít třeba za nějakého nepozemšťana, ufona, či něco podobného. Pokud přitom také proběhla již zmíněná revize života, což bývá celkem pravidlem, setkají se u této bytosti s naprostým porozuměním a sympatiemi – nejsou z ničeho viněni, nic z toho co v životě učinili se přitom nekritizuje. Proč je tomu tak, pochopíme, až se dostaneme ke kapitole o kauzálním těle. Záleží totiž na monádě jaká učiní rozhodnutí na základě nabytých zkušeností, až se na celý uplynulý život bude moci podívat kritickým pohledem. V tomto bodě se žádné závěry ještě dělat nedají.




    Většina lidí se poté, kdy se na čas ocitli v místech kde vládne klid, mír a lidské pochopení, kde nemají žádné bolesti, nechce už vrátit do “slzavého údolí” svého bývalého života. Pochopitelně, že drtivá většina z těch kteří na druhou stranu přejdou se sem už nevrátí; potom se ale od nich ničeho nedozvíme. Zde se jen zabýváme případy těch lidí, kteří svou smrt nějak přežili. Těm v jistém bodě dojde to, že na druhé straně zdi, tunelu či řeky, tam odkud přišli, se stále ještě nacházejí lidé k nimž oni mají ještě nějaké vazby. Nebo jim je tou bytostí s níž se právě setkali a jíž důvěřují, prostě řečeno, že mají vůči někomu ještě nějaké povinnosti, které se neskončily, že leží před nimi ještě nějaké důležité úkoly. Může to také být zemřelý příbuzný, rodič, přítel, jejich vnitřní hlas, celkem kdokoliv, kdo jim vysvětlí, že ještě nenastal čas k tomu, aby na druhé straně zůstali permanentně, že se musejí vrátit na svět. K tomu aby toho dosáhli stačí obvykle jen to, aby pomysleli intenzivně na návrat do hmotného těla a téměř okamžitě se tam ocitnou.


Vše zde na zemi je pro ně stejné jako předtím, ale přitom také jiné. Co se změnilo a na tom se shodují snad všichni kteří něco podobného zažili a netajili se s tím, je jejich přístup k životu. Obvykle si toho brzy všimnou i jejich blízcí, ti jichž se to nejvíc týká, ať už s nimi o tom dotyčný pohovoří či nikoliv, i když si to nechá pro sebe a poví to snad jen nějakému psychologovi či někomu kdo se těmito věcmi zabývá a komu se podaří si u něho získat důvěru. Život na zemi je výchovným zařízením, dalo by se v kostce shrnout to, co si po takovýchto zkušenostech o tom všem myslí ti, kteří něco podobného zažili.


Musíme mít stále na zřeteli, že se zde jedná o stavy v nichž se nacházejí lidé blízko smrti, často velice blízko. Mohou přitom cítit, že už by stačil jen jediný krok a oni by se přenesli tu bariéru, která je od další sféry existence dělí. Ten krok oni ale neučinili a proto jsou zde, kde o tom mohou hovořit, popsat nám to, pokud ovšem chtějí. Je to jen takové jakoby nakouknutí přes zeď, krátký pohled onou skulinkou po vypadlém suku. Podobně se to má s lidmi, kteří se nacházejí na smrtelné posteli a kteří, někdy k úžasu těch přítomných, hovoří k někomu koho oni docela zřejmě vidí a koho slyší, o kom lidé na této straně nic nevědí. Někdy ale tuší, kdo by to mohl být…


   

Po smrti skutečné

 

Těsně před smrtí většinou dochází k již zmíněné revizi uplynulého života, který proběhne jako zrychlený film před vnitřním zrakem umírajícího. Smrt nastane v tom okamžiku, kdy se přeruší ona stříbrná šňůra, kterou mnozí popsali a o níž se píše už ve Starém zákoně. Ta je z éterické látky a obstarává spojení mezi hmotným tělem člověka a jeho vyššími principy, v tomto případě především s astrálním tělem. Přesněji řečeno, spojení mezi prvními čtyřmi principy (hmotným, éterickým, astrálním a nižším mentálním) a třemi vyššími (vyšším mentálním, dále buddhi a atma, neboli kauzálním tělem a vyšším “já”). V okamžiku kdy k tomuto přerušení dochází, už zde není žádná možnost návratu. V té chvíli upadá naprostá většina lidí do hlubokého bezvědomí, které může trvat krátký nebo i poměrně dlouhý čas, několik vteřin nebo i několik týdnů. To je nicméně relativní, protože jak se zdá, čas na astrální rovině se chová poněkud jinak než jak jsme zvyklí. Téměř ve všech případech bývá samotná smrt naprosto bezbolestná a to i v případech kdy jí předcházela delší nemoc plná bolestného utrpení. To se obvykle obráží i na tváři právě zesnulého člověka, která bývá klidná. Smrt naopak bývá ale zobrazována nejčastěji jako kostlivec s kosou, nelítostně srážející hlavy lidí, ať už jsou to hlavy korunované či nikoliv. Hlavní myšlenkou zde ovšem je to, že smrti se žádný z nás nevyhneme. Je v tom totální demokracie, v níž jsme si všichni naprosto rovni. Tak je například vyobrazena smrt na stejnojmenné tarotové kartě typu Marseille, který bývá považován za nejklasičtější (první zleva). Problém je myslím v tom, že se zde příliš zdůrazňuje aspekt násilnosti, což člověku majícímu se podívat smrti do tváře rozhodně odvahy nepřidá. Stejný tarotový trumf navržený počátkem dvacátého století A. E. Waitem, na němž je smrt zobrazena jako majestátní jezdec na koni, třímající vlajku nesoucí obraz bílé růže na černém poli (druhá zleva), je myslím v tomto směru mnohem vhodnější.

 


 

 

Něco dosti nepříjemného se ale stát může, i když ne každému. V astrálním těle zemřelého totiž dochází brzy po smrti k důležitým změnám, které mohou dosti značně ovlivnit to, co se s ním v nejbližším čase stane a jak celý proces přeměny bude probíhat. Většina látky z níž se sestává astrální tělo je stvořena z tzv. živelné podstaty (angl. elemental essence). Ta je sice živoucí, avšak postrádá inteligence; chová se tedy více či méně instinktivně. Tato živelná podstata se ale nachází na sestupné části evoluční křivky a protože se nacházíme v oblasti Kâmaloka, kde touha je tou hlavní hnací silou, živelná podstata má zde tendenci sestupovat odtud směrem do nejhustší hmoty – lépe by snad bylo říci, že touží po tom přesunout se na další rovinu evoluce, což v jejím případě zbamená stát se minerálem, tudíž se ocitnout z našeho hlediska na tom nejnižším evolučním stupni. V tomto okamžiku se ale nachází v konfliktu se vším tím co zde zůstalo poté, kdy vědomí člověka opustilo hmotné tělo, tedy se zbývajícími šesti principy lidské monády, která se už v tomto bodě nachází na vzestupné části vývojové křivky. Na tři nejvyšší z principů, jimiž jsou Manas, Buddhi a Atma, to přílišný vliv nemá, tento rozpor je ale nejvíc pociťován právě v oblasti Kâma-loka, na astrální rovině, kde se vědomí lidské monády bude od této chvíle soustřeďovat. Živelná podstata si pudově chce udržovat svou vlastní existenci a touží přitom sestupovat směrem do hmoty, takže se instinktivně brání všemu, co by mohlo vést k jakémukoliv vzestupu. Seskupí se proto tak, aby si kolem astrálního těla vytvořila cosi podobného krunýři. Člověk je takto jakoby v tomto krunýři uvězněn , následkem čehož pro tu chvíli je schopen vnímat pouze to, co přináleží k těm nejspodnějším vrstvám astrální roviny. Takto přeskupenému astrálnímu tělu se říká Jâtanâ, tělo utrpení.


Právě popsaným způsobem přeskupená a uvězněná je pouze ta část astrálního těla, která si podržuje tvar těla materiálního, ne však astrální tělo celé, které má tvar vejčitý. Následkem toho, jen ty jeho části nacházející se blíže povrchu vejce jsou schopny reagovat na vibrace vyššího řádu. Zbytek astrálního těla, podstatná jeho většina, vidí a slyší jen to co je toho nejnižšího, nejpodřadnějšího charakteru. Pokud se nachází v blízkosti nějakých bytostí, lidských či jiných, opět pouze to nejhorší, to nejhrubší pokud jde o vibrace, je mu pro tu chvíli viditelné a přístupné. Odtud pravděpodobně pochází pojem Pekla či Očistce, protože být peklem či očistcem se to může skutečně zdát, zejména těm lidem, kteří nejsou příliš duchovně zaměřeni. Místo v němž se právě nacházejí jim může připadat jako obývané jen samými obludami, netvory a zrůdami, přičemž si nijak neuvědomují, že to, co vnímají, jsou jen ty nejhorší stránky, jak již jiných lidí nacházejících se v podobné situaci jako oni, tak i ostatních bytostí tyto oblasti obývajících.

Záleží především na tom, jak dalece je člověk vyvinutý po stránce duchovní a morální. Také na tom, zda byli nějak předem informováni. Pokud například prošli nějakým zasvěcovacím rituálem, mají proti ostatním lidem značnou výhodu. Potom se přes tyto věci poměrně snadno přenesou, někdy dokonce tím, že zůstanou po nějaký čas v bezvědomí, často i tak, že si velice rychle uvědomí co se s nimi děje a že pokud budou mířit vzhůru, dostanou se z této situace brzy. Oblast bývá navíc frekventovaná různými astrálními pomocníky (tito často fungují podobně jako nám dobře známé dobrovolné záchranné organizace, horské či pobřežní), kteří dělají co mohou, jen aby se “probourali” k těm, kteří jsou takto uvězněni. Přitom jim mohou také pomáhat různé rituály spojené se zaopatřováním mrtvého, ať už prováděné katolickým či protestantským knězem, nebo třeba tibetským lámou. Někdy to nebývá snadné. Stává se totiž, že některým nedávno zemřelým lidem tato situace dokonce i vyhovuje. Mohou zůstávat v té nejnižší sféře, kde se třeba cítí docela dobře, kde jim vyhovuje společnost jakou zde mají, přesně podle hesla “rovný rovného si hledá”. Po čase se zmíněný krunýř sám od sebe rozpadne, tj. pokud jej člověk sám něčím dále nepřiživuje, v kterémžto případě zde může zůstat a působit i po celé roky. Teprve když krunýř zmizí, může lidská monáda přenést ohnisko svého zájmu na některou z vyšších sfér – tu která nejlépe vyhovuje jejím charakterovým vlastnostem a zájmům. Postupně přitom bude procházet jednotlivými sférami. To, co kolem sebe uvidí, se bude stále méně a méně podobat astrálním protějškům materiálních věcí a přibývat budou myšlenkové formy svěžejších a sytějších barev. Lidé, které snad přitom potká, se také budou zdát lepšími a lepšími; to proto, že sám bude schopen přijímat a oceňovat vyšší a vyšší vibrační tóny.


Zasvěcovací obřad ve vídeňské lóži kolem r. 1790, na obraze neznámého umělce. Traduje se nicméně, že dva lidé v pravém dolním rohu jsou skladatel W. A. Mozart a E. Schikaneder, autor libreta ke Kouzelné flétně. Muž se zavázanýma očima v popředí uprostřed, je kandidát, které má být zasvěcen do zednářských mysterií.


Zasvěcovací obřady, které se snad odjakživa prováděly ve všech dobách a kulturních epochách, se vždy soustřeďovaly především na to, aby člověku co nejvíc usnadnily a urychlily průchod těmi nejnižšími sférami. Zasvěcenec těchto mysterií, ať už starodávných egyptských či řeckých, nebo také i moderních zednářských či rozenkruciánských, si pravděpodobně bude celkem dobře vědom v této situaci toho, že zemřel a bude proto také vědět co má dělat, aby se vyhnul tomu nejhoršímu co by zde mohlo jeho postup zpomalit. Stačí totiž pouhá myšlenka, která ale musí být dostatečně pevná, aby se zabránilo přeskupení astrálního těla. Pokud člověk hned od počátku ví, že právě zemřel a že nyní směřuje do mnohem vyšších sfér, potom přes ty nejnižší se přenese téměř jako by tyto neexistovaly. Tu a tam ho může na chvíli ovanout pocit přítomnosti něčeho nepříjemného a to je vše. Vědět o tom, co nás očekává po smrti, znamená, že naše cesta bude mnohem snadnější než například cesty těch, kteří ještě za života tvrdošíjně odmítali dokonce jen připustit, že by něco takového vůbec mohlo existovat.










©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena