Vojen KoreisReinkarnace a věčný poutník
Úvod Lidská těla Astrální rovina
Kdo jsme? Éterické tělo Hlas ticha
Stvoření či evoluce? Zrození a smrt Mentální tělo
Taroty Funkce éterického těla Kauzální tělo
Pythagoras Astrální tělo Funkce kauzálního těla
Zlaté verše Život po smrti Planetární řetězce






 


Kauzální tělo

  

Dva obrázky, které zde vidíme vedle sebe, se navzájem nijak zvlášť nepodobají, spíš by se dalo říci, že naopak. Přesto v nich jde o jednu a stejnou věc. Umístil jsem je sem proto, abychom si lépe uvědomili, jak odlišnými cestami se mohou ubírat teoretické výklady týkající se počátku Univerza, či aspoň jednoho velkého cyklu manifestace. Vlevo máme znázorněno jak se na věc dívají theosofové, vpravo je klasické kabalistické schéma Stromu života. Nyní se podívejme na obě schémata podrobněji. To čemu theosofové říkají Solární logos, je totéž jako tři nejvyšší sefiroty (sféry) Kether, Chokmah a Binah kabalistů. Na schématu vlevo jsou dále znázorněny tři výlevy energie, o nichž hovoří theosofové. Kabalisté mají něco podobného, když rozeznávají na svém stromě života tři hlavní sloupce – ten prostřední zahrnující pět sefirotů a oba postranní, po třech. Nejdůležitější na tom je, že v obou případech zde máme nahoře trojúhelník, který je jaksi oddělený od zbytku “pole evoluce”. V případě kabaly je tím dělícím bodem sefira Daat neboli vědění, nacházející se těsně pod tímto trojúhelníkem na prostředním sloupci. Našli bychom jistě mnohem víc takovýchto styčných bodů, zabýváme se zde ale hlavně východní filosofií a u toho také zůstaneme. Kabalu sem přivádím hlavně kvůli těm, kteří mají nějaké znalosti západních okultních a hermetických systémů, aby tito mohli porovnávat.

 

Pole evoluce

 

Pole evoluce se sestává ze všech sedmi rovin či světů či sfér, na nichž se odehrává celé drama, jímž je evoluční vývoj člověka. Děje se zde přitom mnohem víc, máme zde také paralelní evoluční oblouky, těmi se ale zabývat nebudeme, abychom si věci zbytečně  příliš nezkomplikovali. Výše zmíněných sedm rovin se dále dělí na tři skupiny:

 

1.        Adi

2.       Anupâdaka

______________

3.       Atma

4.       Buddhi

______________

5.       Manas

6.       Kâma

7.       Sthula

 

První dvě roviny Adi a Anupâdaka v první skupině, jsou čistě doménou loga neboli Božího rozumu a protože se momentálně nacházejí mimo hranice možného dosahu našeho vědomí, nebudeme se ani jimi nijak zvlášť zabývat. Roviny Atma a Buddhi tvořící druhou skupinu, jsou kam může dosáhnout lidské nebo spíš “nadlidské” vědomí, to jest vědomí těch lidí, kteří se dostali hodně vysoko ve svém duchovním vývoji. Nicméně je tato rovina dosažitelná, i když v současnosti pouze v řídkých případech. Zde se pohybují tzv. Mistři neboli Adepti, tj. zasvěcenci vyššího řádu. Normální člověk sem sice nepronikne; k tomu aby se na tuto úroveň dostal ale veškerý jeho vývoj směřuje. Naskýtá se otázka: jak poznám, že je někdo takovýmto adeptem, když jím sám ještě nejsem? Odpověď zní: pokud se s takovým člověkem potkáte, skoro určitě o tom nebudete vědět. Pokud k tomu dojde za normální situace, bude totiž vypadat a jednat jako každý jiný člověk. Pokud se rozhodnete vydat se cestou duchovního vývoje, potkáte se dost pravděpodobně hned na počátku s několika lidmi, kteří na vás učiní patřičný dojem. Po nějaký čas se možná budete častěji nacházet ve společnosti lidí podobného smýšlení a několikrát přitom potkáte někoho, o kom si budete myslet, že by mohl být zasvěcencem vyššího řádu, nebudete si s tím ale jisti. Jednoho dne k tomu ale dojde a vy se ocitnete v blízkosti opravdového adepta. To potom skoro určitě poznáte intuitivně.


Nejnižšími třemi rovinami Manas, Káma a Sthula jsme se již zabývali trochu podrobněji dříve, v souvislosti s těly hmotným, éterickým a astrálním.


 

 

Na diagramu nahoře se znázorňuje manifestace tzv. “Božské čtveřiny”, v kabale známé jako JHVH – písmena jod, he, vav, he tvořící jinak nevyslovitelné jméno boží. V učení Pythagorově je stejný symbol známý jako tetraktys. Tu si můžeme také představovat jako pyramidu viděnou z nadhledu, pyramidu o třech stranách a s trojúhelníkovým základem. Slovo pyramida pochází z řeckého “pyros” neboli oheň. Třístranná pyramida je potom tou základní a nejjednodušší možnou pyramidou.

 

 

 

V dalším vývoji se na druhém diagramu z původního trojúhelníku stane čtverec (ke třem původním živlům ohni, vzduch a vodě přibude čtvrtý  – země). Člověk, který se v takto vymezeném prostoru vyvíjí, je neodolatelně puzen vzhůru směrem k duchovnosti. Jeho úkolem je tudíž symbolicky spojit čtyři rohy čtverce nebo tři rohy trojúhelníku s bodem v prostoru nahoře. Tím vznikne pyramida o čtyřech stranách.


Do takto připraveného pole evoluce mohou nyní sestoupit monády, jiskřičky od Boha pocházejícího ohně. Monáda theosofie je totéž jako živátma indické filosofie – všimněte si onoho “živá” v tomto sanskrtském slově, které musí jistě být příbuzné s českým slovem stejného znění i významu. Monáda je naprosto samostatná jednotka; monádou jsme každý z nás, proto marné jsou a marné vždy musejí být veškeré pokusy dobrodinců lidstva o to nás lidi regimentovat – je to asi tak stejně nemožné jako pokoušet se nahnat kočky do stáda. Čím víc je vyvinutý jedinec, který monádu na naší rovině existence “zastupuje”, tím samostatnějším se stává. Monáda je jaksi “zakořeněna” v obráceném slova smyslu v rovině Anupadáka; odtud také pocházejí pověsti o stromech rostoucích z nebes, tak jako bájný Yggdrasil nordické mytologie. Odtud potom “vyrůstá” směrem dolů, přičemž každý z našich mnoha životů, těch minulých i budoucích, si lze představovat jako větev, která vyraší, vyroste, na níž svítí slunce, aby na ni vzápětí padal déšť, do níž se potom opírá vítr, lehají si pod ni milenci, sedá na ni ptactvo, hmyz, atp. Míza, která v ní po celý  ten čas proudila, si tohle všechno zapamatuje a je nakonec vstřebána do pně stromu, zatímco lístky uschnou, spadají dolů, následovány suchými větvemi. Takto shrnut vypadá cyklus života.

K tomu, aby monády mohly rozšířit svou působnost na nižší roviny, musejí nejprve být k tomu patřičně připraveny. První Logos prostě sestoupí, aniž by nějak zvlášť ovlivnil situaci. V kabale se nazývá Keter, což značí korunu. Co to především znamená je, že je zde boží přítomnost, že se nacházíme v božím království. Druhý Logos, který je aspektem moudrosti, má v kabale název Chochma. I když půda je tomu již připravena, stále ještě nedochází k úplnému sestupu směrem k hmotě. Monády, které na diagramu vidíme jakoby zavěšeny na rovině Adi, se nacházejí na rovině Anupâdaka. O to aby sestoupily, se postará až Třetí logos a to tím, že se stane aktivním. Kabalisté mu říkají Bina neboli Porozumění. Na dalším diagramu vidíme opětně vířící kruh, svastiku, čili onen hákový kříž, který si opravdu ani trochu nezaslouží tu špatnou reputaci a opovržení,  jakého se mu kvůli zneužití nacisty dostalo.

 


    Zde totiž je jeho činnost vysoce pozitivní – vidíme také, že pohyb je na něm naznačen jako zleva doprava (nacisté to měli obráceně), po směru hodinových ručiček, tak jak jsou vyřezány závity na šroubech, prostě tak, jak to má být! Atomy na každé z budoucích rovin se tímto pohybem jakoby probouzejí, uvědomují si náhle to, že se zde před nimi nacházejí možnosti z nichž si mohou vybrat. Prostě rozumí, co se od nich očekává, odtud Binah kabalistů, což značí hebrejsky porozumění. Je zde náhle před nimi volba, je zde ano či ne, jsou zde možnosti, jako černé–bílé, horké-studené, přitažlivost–odtažitost, tedy vlastně binární systém, to na čem jsou založeny moderní počítače, na jednom z nichž právě toto píši. Odtud už cesta vede dále – mohou se začít vytvářet molekuly a to tím, že atomy, které v sobě potenciálně mají přitažlivost (cítí lásku) k jiným atomům, se s nimi spojují, shlukují. Pohyb směrem dolů je spirálovitý; proto také molekuly DNA, jimiž se z generace na generaci předávají genetické vlastnosti, mají spirálovitý tvar. Na každé z rovin se dále se nachází potenciál k vyhraničení sedmi dílčích rovin  zde – to už si uděláme spíš my sami, pro snadnější naše porozumění.

 

 

        

Na diagramu znázorňujícím životní říše, jsou nejzajímavější ony špičaté sloupce, které jako hroty tužek vyrůstají od spodní čáry a které představují jednotlivé říše života. Jsou zde momentálně čtyři, případně pět, počítáme-li onu říši, která je toho nejvyššího momentálně dosažitelného řádu a kterou tudíž označuji jako “nadlidskou”. Vidíme, že minerální říše je plně usazena v hmotné části diagramu, do éterické části proniká svou zúženou částí a nepatrnou částí své špičky se dotýká oblasti Kâma-loka neboli astrální roviny. V následující říši má každá monáda již plně vyvinuté éterické tělo a o něco širší svou špičkou zasahuje dokonce už i na astrální rovinu. To proto, že v rostlinách je již do určité míry vyvinutá schopnost toho se pro něco zapálit, po něčem toužit, pro něco žít, což nám jistě potvrdí každý kdo se rostlinami a jejich životem trochu výrazněji zabývá. V příští říši zvířat už nacházíme dosti vyvinutý ten nejnižší stupeň astrální roviny, zúžená část potom prochází celou rovinou Kâma-loka, zatímco úplná špička dokonce už proniká až na rovinu mentální. To jsou ta nejchytřejší zvířata, u nichž už dochází k vývoji inteligence, což bývá nejvíc patrné u domácích zvířat i snad u některých divokých. Například, v našem subtropickém Brisbane to může vypadat už od rána na horký letní den, následkem čehož přede dveřmi už na mne můmohou čekat naši dva maltézané, abych je vpustil k sobě do pracovny o níž vědí, že je klimatizovaná. Kdyby to nebyli psi, ale třeba mloci, asi by si to dát takhle dohromady stěží dokázali.,


Člověk mívá plně vyvinutá dvě těla, jimiž jsou tělo hmotné a éterické. Astrální tělo, jak jsme si již dříve ukázali, bývá často poměrně dosti vyvinuté a schopné pohybu, u jiných lidí jen v primitivní formě; to už je individuální. Mentální tělo máme sice také každý z nás, někteří je máme už i docela slušně vyvinuté, i když nejspíš ještě těžko ovladatelné ve spodní části roviny Manas. V některých případech činí lidé ale už jakési pokusy o to naučit se ovládat i část té vyšší mentální roviny, přičemž někteří nejdále se vyvinuvší jedinci dokonce už sahají až k rovině Buddhi. Jimi jsou právě již zmínění adepti. Člověk vyššího řádu (raději se vyhnu výrazu „nadčlověk“, který byl také těžce pošramocený a znehodnocený nacistickou a podobnými ideologiemi) má svůj domov na vyšší mentální rovině, přičemž jeho vědomí sahá nahoru, potenciálně až k rovině Atma a také dolů, až do těch nejhlubších částí hmoty.


Na dalším diagramu vidíme jeden celý cyklus života, počínající se od místa, kde se my všichni kteří hledíme na obrazovku nacházíme, až nahoru do kauzálního těla a zpět. Potom ještě počátek dalšího, aby bylo názormě vidět, že se jedná o cykly a ne o jednorázové životy, jak by nás učila nejen pozemská věda, ale dokonce i představitelé většiny západních církví. Na každé z dílčích rovin jimiž člověk prochází, zanechává po sobě něco, říkejme tomu mrtvá těla, kostry, skořápky, třeba i odložené pláště. V každém případě, to už dále nepotřebné zůstává na té rovině k níž to náleželo a z jejíž látky (vibrací) se to sestávalo. Pomalu to klesne dolů do nejnižších částí své roviny, kde se to postupně rozloží, podobně jak se tomu děje s hmotným tělem. V tom posledním případě se o náležité ukokčení musejí ale postarat jiní lidé, nejčastěji pozůstalí zemřelého.


 


Permanentní atom

 

Bystrého člověka přitom všem napadá jedna zásadní otázka. Pokud je tomu tak a pokud všechno bylo, jest a bude vždy takto opouštěno a ponecháváno svému osudu na oněch rovinách jimiž duše prošla, muselo by se při každém příštím výletu do hmoty, při každé nové inkarnaci, začínat se vším znovu od začátku. Potom by tu něco nehrálo. Nebylo by takové úsilí jen marným plýtváním energie? Pochopitelně, že by bylo. Proto zde musí být něco, co nám zajistí, že se nevracíme do stejných míst kde už jsme byli a že nemusíme vždy začínat znovu a “z gruntu”. Tomu něčemu theosofové říkají permanentní atom. Permanentní atom jsem na diagramu označil bílou tečkou, kterou naleznete, buď v hlavě nebo na prsou figury člověka na každé z rovin nacházejících se pod rovinou kauzální.


Pochopitelně, že se ve skutečnosti nejedná jen o jeden jediný atom, výraz “atom” je navíc jistě velice nepřesný. Musíme mít vždy na zřeteli, že v dobách kdy se theosofická terminologie utvářela, to jest několik desetiletí předtím než vědci vůbec přišli na to, že atom není tou nejmenší částečkou hmoty, býval tento jakýmsi symbolem všeho toho co je neměnné, stabilní, podstatné. A právě o toto mínění nám zde jde. To podstatné, co každá jednotlivá inkarnace přinesla našemu Já, se v jaksi koncentrované formě ocitne v permanentním atomu, který si entita vzdávající se svého těla, odhazující už nepotřebný plášť, vezme sebou. Mechanizmus tohoto procesu nám v tomto stadiu našeho vědění známý není. Jde tu hlavně o koncept a abychom jej pochopili, potřebujeme mít jistou dávku představivosti. Analogie poutníka s jeho ranečkem, nacházejícího se jako logo na každé z těchto stránek, nám tu snad může trochu pomoci. Prostě si ten raneček v mysli nějak zredukujeme, třeba na tu bílou kuličku. V ní je jen to nejpodstatnější co nám ten který život nebo, chcete-li, pobyt na té které rovině dal. Opravdu jen to nejdůležitější. V okamžiku kdy se ocitá mimo své prostředí, například když hmotný permanentní atom dosáhne astrální roviny, stává se nečinným. Je stále zde, pouze ale ve svém potenciálu. Zaktivizuje se jen tehdy, až se při příštím ponoru monády do hmoty dosáhne té dílčí roviny, k níž tento permanentní atom náleží. Takto je postaráno o to, aby se nic zásadního neztratilo a člověk v příštím svém životě nemusel znovu opakovat tu stejnou lekci, kterou již do sebe vstřebal, nemusel znovu pracně získával některé z dovedností jichž už dříve nabyl. Je to zde, uložené v permanentním atomu, odkud to přejde do genů, jak to máme znázorněné na příštím diagramu. Tím se ovšem zcela nevylučuje, že nějakým způsobem se ta lekce opakovat nebude. K tomu může dojít třeba ve zhuštěné formě – víme, že někteří žáčci ve škole přece také bývají mírně natvrdlí, no dejme tomu že byli jenom trošinku nepozorní…


V sériích životů, jimiž procházíme, se neustále pokoušíme o jedno: jde nám o to získávat si vždy pro sebe lepší, výkonnější, lépe vybavené tělo pro každou z rovin na níž se přitom zastavíme. Zpočátku se tento proces děje více-méně automaticky, později, jak se zdá, můžeme do toho mít čím dál tím větší slovo. Na permanentní atom můžeme také nahlížet jako na počítač, který v sobě neustále buduje informace. Dejme tomu, že vaše celková bilance se sestává z tisíce životů prožitých v tomto velkém cyklu. Výsledkem nebude tisíc permanentních atomů, ale pouze jeden, v němž jako v onom počítači bude vše uloženo. Pokud jste už někdy měnili počítač a nechali si to, co nejčastěji užíváte, převést do toho nového, víte o čem mluvím. Jiný způsob jakým si to můžeme přiblížit, je přirovnání k DNA, deoxyribonukleové kyselině. Každá její molekula v sobě nese celý genetický program, pomocí jehož lze, aspoň teoreticky, vytvořit úplný organismus k němuž tato molekula patří. Stejně jako lidské monády, molekuly DNA jsou naprosto unikátní pro každého jedince. Divil bych se, kdyby neměly být nějak a to podstatně, zapojeny do procesu, kterému zde říkám permanentní atom.
    Přejděme ale dalšímu našemu tématu, které osobně nacházím nesmírně fascinující a sice k otázce skupinových duší.

 


    Skupinové duše

 

 

Pro tento diagram jsem si vybral pět monád každého ze sedmi typů, které zde vidíme zobrazené jako malé kroužky. Oněch pět, zcela nahoře, představuje ovšem v každém z případů obrovské množství jedinců, takové jaké se může počítat v některých případech, jak ještě uvidíme, dokonce snad i na trilióny nebo výše. Každá monáda má k sobě připojenu tzv. vrchní triádu, které jsou znázorněné černými vzhůru mířícími trojúhelníčky, zatímco spodní triády představují černé dolů mířící trojúhelníčky. Ty jsou jakoby dole uzavřené v oválném pouzdře. Každé z těchto pouzder má stěnu která, jak také uvidíme,  je buď jednoduchá, dvojitá, či trojitá. Zde si ukazujeme stěnu jakoby trojitou, tedy obzvlášť pevnou a neprostupnou, jakou mají skupinové duše minerálů. Pouzdro představující skupinovou duši jednotlivé triády jednak chrání, také je ale udržuje ve formaci. Obal každého z pouzder je tvořený elementální živelní podstatou jednoho ze třech druhů, které mají k dispozici devy určené k tomu, aby dohlížely nad celým procesem.


Vrchní triáda se sestává z permanentních atomů třech rovin Atma, Buddhi a Manas. Spodní triádu potom tvoří permanentní atomy rovin mentální, astrální a fyzické. Co si představujeme pod výrazem “permanentní atom” jsme si již vysvětlili. Ten se vytvářel s tím, jak monáda získávala a absorbovala  zážitky a zkušenosti z jednotlivých inkarnací. Toho co na nich bylo negativního, nepodstatného a nepotřebného, se postupně oprošťovala, zanechávala to s hmotnými, astrálními i mentálními mrtvolami na jednotlivých rovinách. To co za něco stálo, se v každém jednotlivém životě posbíralo a stalo se to součástí permanentního atomu, s nímž se to potom zúčastnilo každé příští inkarnace. Takto se neustále obohacuje každá monáda, z níž se tak postupně stává naprosto unikátní jednotka pohybující se od inkarnace k inkarnaci. Jako unikátní sice už začínala, její životní pouti ji ale činí neustále víc a víc "svojí vlastní". Proto také nejsou a nemohou ani být, dva úplně stejní lidé. Dokonce i jednobuněčná dvojčata se v něčem liší a byl by to pro ně asi hodně smutný život, kdyby tomu tak nebylo. Lidé se mohou jeden druhému pouze trochu podobat a to jen v některých aspektech svých osobností. To, co si zde popisujeme, platí univerzálně, jak pro lidské monády, tak i pro skupinové duše zvířat, rostlin a minerálů. Každou z těch posledních tří ještě čeká dlouhá cesta tou říší k níž náleží, případně jinými říšemi, až nakonec, poté kdy se „individualizuje“, to jest zbaví se toho obalu který z ní činí duši „skupinovou“, vstoupí do říše lidské.


    Nyní pozor! K vývoji dochází v sedmi základních proudech neboli paprscích. Každý z těchto paprsků představuje určitý vývojový typ. Opět, tohle platí univerzálně, jak pro monády náležející ke skupinovým duším, tak i pro ty individualizované, lidské. U těch posledních bývají ale vlastnosti a individuální charakterové rysy výraznější. Každý z nás jsme sice jiný než ti všichni ostatní, v něčem se ale podobáme, máme podobné vlastnosti a schopnosti. Někteří z nás jsme třeba menších kulatých postav, jiní naopak dlouhých a tenkých. Některým z nás šly ve škole lépe počty, jiní zase měli raději zeměpis, někdo hraje rád fotbal, jiný se na to raději jen dívá jak hrají jiní, ještě jiným jde fotbal a míčové hry na nervy, zato si to ale rádi rozdávají s jinými, jim podobnými lidmi, v boxerském ringu, či při kvizech  kde mohou nejlépe ukázat své intelektuální přednosti. To společné, co člověk má s jinými lidmi, je zde proto, že se to vyvíjelo ze společného základu s jinými monádami, které si kdysi zvolily ten určitý paprsek, podle něhož se budou spouštět do hmoty.


Pohleďme na následující diagram. Nahoře máme opět monády, pod nimi vyšší triády, zatímco dole již jsou nižší triády poněkud roztroušené, některé jakoby usazené na povrchu země, jiné tam směřující. Každá z nich má ale spojení s balónkem své monády docela nahoře. Každá z těchto linek prochází také prstencem o trojité stěně, představujícím skupinovou duši minerálu určitého druhu. Každá z nižších triád musí na své dlouhé cestě projít minerální říší, v níž hmota docílí své nejhustší formy a kde se celá hlavní vlna života obrací a začíná znovu vystupovat nahoru.

 

Je tomu trochu (dost) jinak, než jak nás to učili ve škole. Minerály mají jistý, i když těžko určitelný a popsatelný stupeň vědomí, něco co bychom snad pouze mohli označit jako pomalu se probouzející a ještě velmi, velmi nejasné vědomí vlastní existence, pocit, že “toto jsem já”, zatímco “tamto je něco jiného”. Čím více se tento pocit upevňuje, tím lépe organizovaná bude vyhlížet struktura toho kterého minerálu. Až se dostaneme k těm opravdu nejvzácnějším minerálům, které už mají velmi dobře vyvinutou strukturu a které jsou schopny vytvářet například krystalické formy a to často velice složitých tvarů. Jsou tam také už základy budoucích emotivních stavů. Například, chemické složky určitého typu mohou k sobě pociťovat vzájemnou přitažlivost či naopak odpor. Nikdy jsem nebyl příliš dobrý v chemii, takže raději se nebudu ani pokoušet o nějaké složité výklady či analogie; ti kteří naopak dobří jsou, si jistě dokáží představit co se asi může na této rovině dít, co se s radostí slučuje s čím a co si vzájemně jde nejvíc na nervy, atp. Podstatné je na tom to, že téměř ke všem akcím, chemickým reakcím, zde dochází jen na hmotné a éterické rovině, jen s občasnými kratičkými výlety do astrální oblasti a to jen v řídkých případech. To když třeba takový diamant zatouží po tom, být skvěle vybroušený a nacházet se v objetí vzácného kovu zlata, to jest stát se součástí prstenu, který na svém štíhlém prstu nosí krásná pohádková kněžna! To ale asi přeháním. Jinak, být takovým minerálem se asi nejvíc podobá tomu nacházet se v dlouhém, téměř ničím nepřerušovaném spánku. Jak si jistě umíme představit, drahokamy či vzácné kovy nejsou potom ničím jiným, než v poměru k ostatním minerálům nejdále vyvinutější a tudíž strukturálně nejlépe organizované minerály. To samé platí o vzácných kovech. Sedm paprsků, podle nichž se tyto formy vyvíjejí, lze již v tomto stadiu určit a tyto nám udávají vývojový směr, jakým se ta která minerální skupinová duše ubírá a bude nadále ubírat. Takto zde máme například sedm hlavních druhů drahokamů: diamant, safír, smaragd, jaspis, topas, rubín a ametyst. Ke každému z nich patří jim přiíbuzná delší řada polodrahokamů, atd.



Rostlinná skupinová duše


Na pravé straně všech diagramů máme vždy tvar označený písmenem “A” který vyhlíží poněkud jinak než ty ostatní, spíš jako hromádka hlíny či něco takového. Představuje to, co z nějakého důvodu přestalo existovat jako forma, tedy vlastně “zemřelo”. Na úrovni minerálů není ještě smrt tolik nápadným jevem, jak tomu bude na těch dalších jimiž se v sérii inkarnací prochází, počínajíce například už u rostlin. Cleve Backster, který původně pracoval pro americkou CIA s detektory lži, dostal někdy v šedesátých letech nápad napojit na detektor některé z rostlin nacházejících se v květináčích v jeho laboratoři. Vznikl z toho neobyčejně zajímavý projekt. Backster zaznamenával jemné elektrické proudy jimiž rostliny reagovaly na různé situace. Tyto reakce pochopitelně nebyly tak výrazné jako u lidí, nicméně se ukázalo, že rostliny nejen reagovaly na to, když někdo některou z nich zničil, pamatovaly si ale dokonce i kdo to byl a ovládlo je cosi podobného „pocitu strachu“, kdykoliv ten samý člověk člověk-vrah vstoupil do místnosti!


U zvířat už se z toho stává ještě významnější událost, přičemž ta nejvíce vyvinutá zvířata už jsou dokonce schopna toho vykazovat smutek nad smrtí druha či družky. Vraťme se ale na okamžik k minerálům. I tam můž dojít k něčemu co se podobá smrti. Dejme tomu ale, že v našem případě byl určitý minerál člověkem vytěžen a potom zpracován tak, že byl rozdrcen na prášek, který se navíc smísil s nějakou jinou minerální látkou, možná s několika, aby se z toho něco vytvořilo, třeba nějaké barva. Ta původní minerální forma, dejme tomu nějaký oblázek či balvan, tedy přestal existovat, zemřel. Skupinová duše v takovémto případě do sebe vstřebá nižší triádu, která s touto mrtvou formou byla spojena.K žádným výlevům emocí nedojde, žádná smuteční slavnost se nekoná. Totéž potom platí v různých obměnách i pro následující diagramy rostlinné a zvířecí skupinové duše.

 

U rostlinné duše, jak vidíme, vše zůstává více méně stejné jako u minerální skupinové duše, pouze její obal má nyní jen dvě vrstvy, jednu z astrální elementální podstaty, druhou z té mentální. Některé z nižších triád na diagramu jsou napojeny dole na rostlinné formy, jiné končí uprostřed oválu skupinové duše, protože nejsou momentálně spojeny s žádným rostlinným životem. Opětně zde máme bod „A“ představující ty formy, které jako organismus přestaly existovat a jejichž esenci si stáhne a do sebe vstřebá skupinová duše. Jak v případě minerálních tak i rostlinných skupinových duší, dochází zde k značným aktivitám na straně dev neboli andělů, do nichž my příliš dobře nevidíme. Devy mají své úkoly, které bývají většinou spjaty s evolucí či případně involucí, přičemž nižší triády se zejména zdají být v ohnisku jejich zájmu. Vibrační frekvence jsou jimi přitom různými způsoby přenášeny od jedné skupinové duše k druhé.  Skupinové duše se také neustále rozdělují, přičemž jemnými způsoby mění své charakteristiky, atp.


V jedné ze svých knih jsem kdysi napsal o tom, čemu říkám “soumračná zóna” v níž, aniž bychom si toho byli my lidé příliš vědomi, se dějí podivné věci. Příslušníci některé z  říší se jaksi v tichosti nenápadně vykradou a přesunou se to té vedlejší zóny. Existují minerály, které jsou už téměř rostlinami, jsou zde rostliny, které už skoro sahají po zvířecím statutu, mohou zde být… Myslím, že docela určitě existují  námi netušené možnosti a způsoby překrývání se mezi sousedícími říšemi.



    Zvířecí skupinová duše

 

Jak vidíme na tomto diagramu, obal který kolem sebe má zvířecí skupinová duše se zde ztenčil na jedinou vrstvu, kterou tvoří směrem do hmoty sestupující elementální podstata patřící ke čtvrté dílčí mentální rovině. Skupinová duše zvířat se nyní rovněž nachází na této nižší mentální rovině. A opět zde máme naznačený případ, kdy zvíře náležející k určité skupinové duši zahynulo a to “něco” co ze svého života vytěžilo si do sebe duše stáhla. A opětně jsou zde nějakým způsobem zainteresované devy, které nade vším dozírají.


Tážete se asi, jak se to vlastně má s těmi devami? Na odpověď k této otázce si asi budeme muset nějaký čas počkat; zřejmě není míněno, aby o tom lidstvo v tomto stádiu svého vývoje příliš mnoho vědělo. Podle toho, co nám naznačují různé mytologické příběhy a pohádky, bývají zejména devy těch nižších řádů, které mají zřejmě spojení s evolucí minerálů a rostlin, dalo by se říci poněkud žárlivé na své úkoly. V těch nejlepších případech se mohou tito duchové přírody chovat celkem blahosklonně, často ale mohou být i dosti zlobní, to když se nějakým způsobem jejich zájmy zkříží se zájmy nás, lidí. Což se ovšem děje dosti často, v moderní době potom stále častěji, poté kdy jsme si vytvořili a postupně zdokonalovali nové a nové způsoby znečišťování životního prostředí. Dolování minerálů, něco co lidé sice dělali odjakživa, ale v mnohem menším měřítku a v dávné minulosti navíc s tou největší opatrností, nám u nich asi také na popularitě nepřidává.



    Rozštěpení zvířecí skupinové duše



    Zde máme grafické znázornění toho, jak se skupinové duše nejen rozmnožují, ale také vyvíjejí, protože s každým takovýmto rozštěpením, které se dosti podobá rozmnožování jednobuněčných organizmů, vzniká něco nového a potenciálně pokročilejšího. Počínajíce minerály, tento systém je zhruba stejný pro všechny typy skupinových duší, také ty minerální či rostlinné. Skupinová duše zvířecí se rozštěpuje znovu a znovu, až každá nižší triáda má pouze jediný obal vytvářený elementální podstatou, která ji chrání a živí. Nicméně, zde se proces již blíží k individualizaci, takže výraz skupinová duše se nám vlastně už ani moc dobře nehodí, protože nižší triáda už zcela jasně není žádnou skupinou. Tím, že se oddělila od skupiny k níž předtím náležela se z ní stala individuální triáda. Tento stav nám znázorní jiný diagram.



Na pravé straně tohoto diagramu se dosáhlo situace, kdy vznikla jediná zvířecí forma přináležející k tomu, co předtím bylo zvířecí skupinovou duší. K tomu dochází daleko nejčastěji v případech domácích zvířat, z nichž se v mnoha směrech už stali kvazi lidští jedinci. Takto se mohou inkarnovat v celé sérii po sobě následujících zvířecích forem, přičemž mají už velice blízko k vlastní individualizaci. K té ale nemůže zcela ještě dojít, dokud se nevytvoří aspoň ten nejzákladnější nárys kauzálního těla.

 

Zde se dostáváme k něčemu, co se běžně nenachází v žádném z výkladů nábožensko-filosofických systémů, které sice mohou obsahovat různé náznaky, pokud ale vím, nepodávají žádná vysvětlení toho, jak vlastně může dojít k tomu, aby se ze zvířete stal člověk, z rostliny zvíře či z minerálu rostlina. Nebo zda je vůbec možné, aby k něčemu takovému došlo. Dokonce i kabala, která se jinak dosti podobá theosofii, před tím většinou couvá. Člověk je podle mnohých z kabalistů prostě pánem tvorstva, oprávněný k tomu chovat se podle toho, tedy povýšeně. Theosofové, jak jsem si všiml, mívají k zvířatům vlídnější vztahy, chovají se vůči přírodě vůbec s větší dávkou skromnosti a pokory.


S individualizací, s přechodem od zvířecího k lidskému stavu, není radno nijak spěchat. Víme přece, že bývá rozhodně lépe pokud lidské embryo zůstane v matčině lůně plných devět měsíců, i když k tomu aby přežilo většinou stačí dítěti pouhých sedm měsíců. Podobně se to má i s individualizací zvířete. Není prostě dobré, když se to příliš uspěchá. Také je zapotřebí si uvědomit, že se v tomto bodě nacházíme ve čtvrtém kole a na čtvrté planetě v tomto manifestačním cyklu (více o těchto věcech jinde), tedy jen o málo dále než v polovině celého velkého cyklu manvantary. Přitom “vyžádaný termín” pro individualizaci je před koncem tohoto cyklu. Zvíře (rostlina, minerál), které by se individualizovalo už v tomto bodě, by muselo být ve svém vývoji daleko napřed, dalo by se říci že by se nacházelo na úplné špičce závodního pole, pokud chceme užít takového přirovnání. Počet zvířat, která se individualizují za těchto okolností, musí nutně být velmi malý, nicméně se to stává. Nutné k tomu ale je, aby mělo takové zvíře velice blízko k člověku. Pokud je s ním v úzkém vztahu, potom myšlenkové a emoční vlny člověka se obrážejí na jeho zvířecím miláčkovi (užívám tohoto výrazu, protože to je kdy k tomu zdaleka nejčastěji dochází) a jaksi posouvají zvíře na vyšší úroveň, jak emocionálně tak i intelektuálně. Citový vztah, který se přitom vytváří, hraje potom také důležitou úlohu – snad každý z nás jsme měli či aspoň víme o nějakém psovi, který se jen třese na to, aby se mohl zavděčit svému pánovi! U koček už to není tak patrné, ty se přirozeně chovají zdrženlivěji, i tak ale mám doma kočku, která mě zcela zjevně miluje, i když svým, kočičím způsobem.


Sedm paprsků, o nich jsem se již zmínil, hraje i zde svou důležitou úlohu. Protože se nacházíme teprve ve čtvrtém kole sedminásobného cyklu, pouze čtyři z těchto paprsků, podle nichž se vývoj odehrává, se až doposud zaktivizovaly. Každý z těchto paprsků má své vyvrcholení v jedné ze zvířecích forem. Tyto čtyři formy se většinou uvádějí jako slon, opice (nikoliv ale lidoop, který patří jinam a o němž si povíme jinde), pes a kočka. Ke každému z těchto vede vývojová řada přes zvířata divoká, typu vlk-liška-šakal-pes.


Pokud jde o to, kolik zvířat asi náleží k jedné skupinové duši, což bývá dosti často kladenou otázkou, na to lze odpovědět opravdu jen velice povšechně. V případě hmyzu, jepic, much, či komárů, musíme si asi představovat skupinovou duši zahrnující třeba i miliardy jedinců. Jistě zde budou také ještě milióny motýlů, ale nejspíš už jen statisíce myší, možná že pouhé tisícovky králíků, snad už jen stovky vlků, tygrů, lvů či jelenů. V případech těch zvířat u nichž je individualizace možná, jako u psů či koček, stovka či dvě by mohla být ještě limitem v případě těch toulavých polodivokých zvířat. U těch opravdu inteligentních psů či domácích koček, snad už jen nějakých pět či deset se jich vejde do jedné skupinové duše.

 




Individualizace

 

Zrekapitulujme si, co předcházelo tomuto velice důležitému jevu znamenajícímu vstup do lidské říše. Nejprve zde byly monády, které své bytí získaly od tzv. Prvního loga. Ty se usadily na nejvyšší rovině Anupadaka, kde zůstávají po celou tu dobu jíž se zabýváme. Devy (totéž co v Bibli andělé) pomohly monádám si získat permanentní atomy na následujících nižších rovinách existence Atma, Buddhi a Manas. Takto se vytvořila tzv. Vyšší triáda, kterou vlastní každá monáda. Později k vyšší triádě přibyla také triáda nižší, jíž tvoří permanentní atomy nejnižších třech rovin, mentální, astrální a hmotné. Tato nižší triáda se postupně ponořovala do životních říší, které jsou v tomto stádiu vývoje čtyři: lidská, zvířecí, rostlinná a minerální. Přitom ji ochraňovala a vyživovala skupinová duše.


Nyní se ocitáme v situaci, kdy se nižší triáda po dlouhé a složité pouti třemi říšemi, z nichž tou poslední byla říše zvířat, nachází na prahu k přechodu do lidské říše. Z původní skupinové duše zůstává už jen obal, který ji předtím živil a chránil a o který se dříve dělila s neustále se ztenčujícím počtem jiných triád – tento obal má nyní sama pro sebe. Situace se podobá té, kdy se dítě nachází v mateřském lůně, kde je chráněno a vyživováno, nakonec ale dospěje k tomu názoru, že je už na čase aby žilo svůj vlastní život ve vnějším světě, takže dojde k narození. Nehodlám se na tomto místě zabývat detailně tím, jak například theosofie vykládá samotný proces individualizace, protože ten je složitý a nachází se daleko mimo rámec tohoto pojednání. Musel bych vás totiž zavalit spoustou dalších diagramů a těch už myslím takto bylo dost. Takže raději přejdu rovnou k tomu, jakými způsoby může k individualizaci dojít.

 

1.  Individualizace pomocí intelektu. K ní dochází zejména tehdy, kdy se zvíře stýká regulérně s lidmi, ještě pravděpodobněji s jedním určitým člověkem. Tím, jak se snaží porozumět tomu, co a proč činí onen člověk jehož si vybralo za svůj vzor, jeho vznikající mentální tělo je tímto stimulováno.

2.  Individualizace pomocí emocí. Člověk, s nímž je domácí zvíře v denním styku, může být značně emoční a projevuje své city silným a okázalým způsobem. Zvíře činí to samé. Náhlé a oboustranné vzplanutí citů způsobuje, že přes astrální tělo dojde ke spojení s buddhickým aspektem monády, čímž pádem se může vytvořit tzv. Ego, vyšší Já.

3. Individualizace pomocí vůle. K té může dojít tehdy, kdy “pán” zvířete je duchovně značně vyspělý a má proto silnou osobní vůli. Tento aspekt je ve zvířeti proto také posílen a projeví se s největší pravděpodobností zvýšenou aktivitou hmotného těla zvířete, zejména jedná-li se mu o to, aby mohlo nějak svému pánovi prospět.

 

Normálně dochází k individualizaci jedním z těchto způsobů, jsou zde ale i jiné možnosti. Podle okultní tradice například došlo ke konci minulého řetězce, jemuž se také říká “měsíční”, k individualizaci asi dvou miliónů duší, jež k této změně dohnala pýcha – přehnaná víra ve vlastní intelektuální schopnosti. Ostatních lidských kvalit nicméně tyto duše postrádaly. Prý by se byla jejich situace jen zhoršila, kdyby se nemohly individualizovat, takže dohližitelé nad karmickými záležitostmi jim to v tomto případě povolili. Z této skupiny, které se někdy také říká “oranžová”, to podle převládající barvy v jejich kauzálních tělech, se jich v dějinách lidstva prosadilo poměrně hodně v podobě různých tyranů, dobyvatelů, masových vrahů i šedých eminencí. Existují i jiné možnosti abnormální individualizace, například pomocí strachu, nenávisti, touhy po moci, atp. Žádná z nich nevěstí nic dobrého. Na této úrovni ovšem vždy docházelo a dochází ke konfliktům, to je co činí hmotný svět tím, čím je. Cynik, který se v nás ve všech schovává, se proto ihned zeptá: co bychom si počali bez zdrojů uvádějících do naší sféry padouchy, zloduchy, záporňáky všech možných typů?


Na tom, jaký druh kontaktu s člověkem zvíře má, závisí také do značné míry to, jak dalece se vyvine kauzální tělo. V těch případech kdy prošlo zvíře, například pes či kočka, sérií inkarnací během nichž se počet jedinců náležejících k té stejné skupinové duši postupně snížil na minimum, míníce dvě či tři zvířata, potom se může vytvořit celkem kompletní kauzální tělo. Znamenat to bude ale nejspíš to, že takto individualizovaný člověk se bude nacházet na špičce budoucího lidstva v příštím kole. To proto, že vstup do kategorie “člověčenství” je momentálně již uzavřen. Snad s jednou výjimkou.


Charles Darwin to už za svého života schytával od různých karikaturistů ve velkém. Ta jedna kresba, která se mi vždycky nejvíc líbila, je od neznámého umělce a nemohu si nechat ujít příležitost k tomu ji zde opět uvést. V době kdy se začala theosofie prosazovat, byl pro mnohé z těch, kteří věřili ve stvořitelský proces, Darwin přirozeně jakýmsi představitelem onoho „nepřátelského tábora“ a jeho evoluční teorie byla a dodnes často ještě je, značně zkreslována. Pravdou nicméně  je, že tento vědec nikdy netvrdil, že by se byl člověk vyvinul z  opice, což z různých důvodů bývá do dneška populární výklad jeho teorie. Člověk a lidoop měli podle Darwina kdysi dávno mít jednoduše společného předka. Ten ale až doposud, přes veliké úsilí jaké antropologové vyvinuli, zůstává až doposud neobjevený.


Blavatská má na to ale ještě jiný názor. Podle ní se člověk s lidoopy zkřížil v dávné době, což ona nazývala „sin of the mindless“, hřích nemyslících, nerozumných. K tomu mělo dojít před koncem čtvrtého oběhu v současném vývojovém cyklu. Zajímavé je, že poměrně nedávno provedené genetické rozbory DNA u lidí a šimpanzů naznačují, že tyto dva druhy se skutečně mohly zkřížit. K nějakému křížení mohlo snad dokonce dojít dvakrát, naposledy někdy před asi pěti a půl milióny let. Od té doby už se příroda postarala o to, že k dalšímu podobnému křížení už dojít nemůže. Podle Blavatské, mají lidoopové blíže k lidem než k jiným opicím a tudíž představují zcela zvláštní případ. V zásadě bychom mohli říci, že u nich už k individualizaci došlo. Následkem toho se mají ještě před koncem tohoto vývojového cyklu přidat k lidské rase. To by ovšem znamenalo, že by se potom rodili už jen v lidských tělech a ne v tělech opičích.

 

 








©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena